OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A v zimě se musí kouřit zelený list… Bum. A jedem, postačí pár klasických riffů, trocha řevu, kilo trávy a máme desku natotata. Né né né, takhle ne. Jinak. Občas se prostě objeví kapelka, která i svou prvotinou v duchu grindcoru přece jenom docela překvapí. Nebudu tady tvrdit, že tihle maníci mne zaujali svým strašlivým názvem a že jejich grindcore je vypečenejší než rohlíčky pro císaře Rudolfa. Nemělo by to ani smysl.
Partička vypálených Moraváků se prostě rozhodla vyplodit grindovou desku a povedlo se jim to do té míry, že jim to lanškrounský UG boss rovnou vydal. Jak je to možné, když se tolik jiných kapel plahočí za oficiálně vydaným nosičem dlouho, leč bezúspěšně? No, Mincing (sory, ale celé to psát fakt nehodlám…) prostě vhodně skloubili klasické grindové postupy s kvalitnější netucavou rytmikou a THC nadhledem. Že to dělá leckdo? Hm, možná, ale Mincing se to jaksi napoprvé povedlo o krapítek lépe, než je zvykem. Kombinací „skrímvokálu“ prasátka Topiho s „kňourvokálem“ selátka Reefa dosáhli kýžené vokální variability a ucházejícím chaoszvukem z Poličné si zajistili hlukovou kompaktnost.
Několik veselých až přiblblých inter v duchu Lividity/Ahumado apod. způsobilo autentičnost a rádobyvtipné oživení jinak nepříliš variabilních skladeb, skládaných na oblíbené téma „jedem a ať to hučí“. A ejhle – kristovanoho ono to funguje. Hoši rozumně usoudili, že než dát myšlenkový obsah svých pavýtvorů napospas pitvě vlezlých recenzentů, to dají raději do bookletu sbírku skupinových momentek a Topiho posterekčních fotoaktů. Ostatně pochybuji, že k těm svým vomitátům vůbec mají nějaké texty (snad kromě coveru Last Days Of Humanity). Z patnácti šlemovitých výpotků by mne ale opravdu zajímal ten příběh o zhuleném Fleginovi ve vlaku (song nr. 12). Snad mi to Reef někdy prozradí… No nic. Verdikt tedy zní - první deska funguje. Zůstává otázkou, nakolik se jim podaří udržet děťátko naživu, protože jak známo – opakovaný vtip není vtipem. Jestliže svou další deskou dokáží Mincing… úspěšně rozvinout nastoupenou cestu, jsem ochoten udělit jim titul princů moravského grindu. Králů ne, na to jsou ještě moc mladí. Pokud ale ne, budu nucen trvat na opakování ceremoniálu… ceremoniálu… ceremoniálu…
7 / 10
1. Silent Behind Noise (INTRO)
2. Rather Deaf
3. Pernicious
4. Psycho
5. Confinement
6. Little Duck I.
7. Sexual Spasm
8. Pigsty
9. Thick Head
10. Give Milk To Child
11. Born to Murder the World (LDOH)
12. Nasty Flegin Smoke Ganja in a Smelly Toilet on Train from Vyskov and Young Guard Blasted Him ...
13. Little Duck II
14. Studio Song
15. Lamentation
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.