Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrých alb v oblasti hardcoreu letos vyšlo opravdu požehnaně, ale novinka sekerníků ze země javorového listu mezi nimi rozhodně jen tak nezapadne. Se čtyřletým odstupem je tu následovník alba „Symptoms + Cures“, který je řemeslně skvěle opracovaným kouskem poctivě odžitého riffového hardcore s důrazem na živoucí funkčnost, rock’n’rollovou živelnost i melodiku.
Do plachet, jak je ostatně u COMEBACK KID zvykem, fouká svěží punkový vítr a mnohé kolektivní vyřvávačky zcela jistě budou při koncertech bourat kluby. V tomto ohledu jsou skladby jako stvořené k moshování a živé prezentaci vůbec. Oproti minulé desce mám pocit, že se Kanaďané zkrátka chtějí více vyřádit naživo. Ubylo melodičtějších zpěvů, víc se křičí, deska je rychlejší a rytmicky nabouchanější.
U COMEBACK KID nejde o žádný převrat. Už na počátku své kariéry narazili na vzorec, který při své tvorbě tvrdošíjně dodržují. Energii a šťavnatosti skladeb je podřízeno vše. Písně bez ladu a skladu uhánějí kupředu, ve své podstatě nepřinášejí nic nového, ovšem jedno se jim upřít nedá, že totiž vždy podvědomě útočí na vaši smyslovou soustavu a vyvolávají reakce. I teď, když mi v uších duní skladba „Wasted Arrows“, si podupávám nohou a pokyvuji hlavou. Nejde se tomu ubránit. „Die Knowing“ se v tomto ohledu umí zadřít pod kůži, je to totiž obhroublá deska pro upocené přímočaré koncerty.
„Die Knowing” sice není takovou pumelenicí jakou bylo album předchozí. Nicméně i letos tlakují COMEBACK KID svojí coreovou mašinu do maximální páry a intenzita vycházející z nitra tuctu nových skladeb je opět struhující.
Řádně nabroušená půlhodinka stopáže doslova potí hudební poctivost!
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.