Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vůbec vlastně netuším, co se to s KYPCK stalo. Buďto jsem se za ty tři roky, jenž uplynuly od minulého studiového zářezu „Nizhe“, změnil já nebo kapela ztratila téměř veškeré charisma, kterým mě v minulosti okouzlila. Ačkoliv se hudební výraz příliš nezměnil a finští doomoví melodici ve své podstatě hrají stále se stejnými kartami, jejich nový materiál nemá ani polovinu sexappealu jeho předchůdce. Možná nenacházím moment překvapení, možná přitažlivější a barevnější melodie, nejsem si jist a chybějící esenci neumím vlastně jednoznačně pojmenovat. Jedno však dokáži říci naprosto jednoznačně. „????? ?? ?????“ mě nehorázně nudí. Ať jsem se snažil do ní proniknout z jakékoliv strany, vždy na mě působila nezajímavě, plytce a ploše.
I tematicky silné skladby, jakými jsou například „Deti Birkenau“ mě zanechávají citově netknutého a to i přes to, že jsem koncentrační tábor Birkenau před pár měsíci navštívil. Zoufale tu chybí silné nosné nápady, které by dokázaly pohltit nebo cokoliv, co by tvorbu KYPCK jakýmkoliv způsobem rozvíjelo nebo posunulo o krůček dál. Jako bych poslouchal kolekci motivů, které se nedostaly na minulé desky, protože prostě nebyly dost dobré.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.