Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Banda šikovných mladých metalistů z Indianapolis vydala minulý rok album, které jen potvrzuje stočení jejich cesty k techničtějšímu a současně i éteričtějšímu vyznění. Kapela si velmi rychle proklestila cestu od deathcoreových lopat k progesivnímu rocku, ve kterém si své místo nacházejí ambietní plochy a djentové kudrlinky, jen mám strach o to, jestli ten přerod přeci jen nebyl příliš rychlý a násilný.
Zuby tato skvadra ukazuje na albu „Language“ už jen velmi ojediněle. Těch několik scén, kdy se děj skladby prograduje až k situacím, kde bustrované kytary zní opravdu nebezpečně a nedej bože se do toho ozve i nějaké to řvaní nebo growl, spočítáte na prstech jedné ruky. Zbytek alba si s dětskou hravostí a instrumentálním umem preluduje nad nepřebernou knihovnou motivů s citelnou fascinací táhlými melodiemi, zasazenými do nepravidelně rozsekaných rytmů. Mnohem častěji dochází THE CONTORTIONIST až někam k hranici d fusion.
V první patnáctiminutovce je i náročný posluchač vystaven tak široké paletě různých vjemů, že je trochu problém je vstřebat. Vzpomínám, že již před deseti lety machři z kapel jako byly například COPROFAGO dokázali servírovat to nejtvrdší a současně technické, promyšlené a vzletně hravé v jednom balení, aniž by to působilo toporně a uměle šroubovaně. THE CONTORTIONIST se však právě toto nepovedlo. Míchání stylů působí leckdy násilně a nepřirozeně. Je cítit snaha nacpat všechno všude. Díky tomu má nahrávka velmi silná místa i fragmenty, které se rozpadají a nedržely by pohromadě ani zalité v kanagonu.
Svojí genezí vlastně sledují celou řadu podobných kapel, které začínaly s breakdowny, aby následně prozřely a našly vděčné kotviště v zátoce intelektuálně zabarveného prog-djentu. Extrémní vokály ustoupily do pozadí a zůstává trochu zteplalý, ledabyle se rozvalující vokál, který pluje na vlnkách éterických kytar, podobně jako to dělají například SKYHARBOR.
To, že THE CONTORTIONIST neprošli žánrovou evolucí, ale spíše udělali divoký kotrmelec, dokumentuje i jejich živé vystoupení před půlrokem v Plzni. Nový materiál, přenesený na koncertní prkna, působí prostě strojeně a mělce, jak by kapela nebyla sama přesvědčena o tom, co dělá. To však stále nic nemění na tom, že v rámci mladých kapel tito instrumentálně obdaření borci rozhodně stojí za pozornost.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.