Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na koncert jsem se ten den vlastně dostal náhodou a rozhodně toho nelituji. ZERO ABSOLU je jen jeden týpek z Lyonu, který hraje současně na elektrickou kytaru, basu, bicí i syntetizéry a do toho si pouští projekci. Kombinace baletu na ohromných třech pedalboardech a neustálého převlékání nástrojů i hudebních stylů. Post-metal, shoegaze, math rock, ambinet, drone i elektro v jednom vřícím kotli, který neustále mění tvar i formu. Obě spolukapely (slezské PLANETY a slovenské JELLY BELLY) jsem bohužel nestihl, ale i přes to mi stojí za to napsat několik řádek o setu ZERO ABSOLU.
Lucas Nak, který za tímto one man projektem stojí, je mimo jiné součástí emo punkových SPORT, což byla jedna z kapel, o jejichž setu se nejvíce mluvilo po letošním Fluff Festu. V ZERO ABSOLU je sám, ale i přes to výsledek není v žádném ohledu nedotažený. Nutno říci, že Lucas už takto objíždí kluby nějaký ten pátek a tak od lehce rozpačitých pokusů na začátku dobrousil svoji inkarnaci v ZERO ABSOLU k dokonalosti, což se týká i jistoty, s jakou odsýpá jeho koncert.
Ačkoliv je základ stále založen na tom, že na sebe vrství jednotlivé kytarové, basové a klávesové motivy, rostoucí většinou do předem pouštěných smyček a beatů, za pozornost stojí to, že vůbec není poznat jednočlennost tohoto hudebního tělesa. Vše plyne bez křečí naprosto čistě s přirozenou dynamikou, která klouže tu nahoru a tu dolů. Rozhodně kouzlo není jen v tom, že se přidávají další a další hypnotické repetitivní motivy. Postrockové plochy se místy sice mění v nebezpečně působící bažiny, ale úplně stejně se tu láme výrazné basové chřestění v doprovodu tanečních rytmů v ambientní mlhy. Výrazové prostředky, které Lucas používá, jsou opravdu široké, a popravdě moc nechápu, jak to s tak velkou dávkou přesnosti tento punker vlastně dává.
Jeho živé vystoupení je zajímavé nejen díky intenzitě a schopnosti vtáhnout do děje, projekci neopomíjeje, ale hlavně pro velkou dávku skvěle podaného muzikantského řemesla, kdy jeden člověk řeší minimálně pět nástrojů současně a do toho ještě zpívá a řve. Velký respekt a doporučení. Jeho koncerty stojí za to.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
