Já si vlastně ani nepamatuji na domácí kapelu, která by dokázala vyprodat všech 300 míst na Sedmičce. Křest HANBY a comeback FLOWERS FOR WHORES však byl tak atraktivní kombinací, že si člověk musel trochu přivstat, aby se do klubu dostal. Už když jsem něco po sedmé vcházel do areálu strahovských kolejí, před budovou číslo sedm stepovala poměrně početná skupinka lidí. Mnozí se dovnitř nedostali. Toto je jeden z těch koncertů, na které se bude vzpomínat ještě hodně dlouho…

Něco málo před osmou na prkna nastupují THE TIDAL SLEEP, jejichž sestava je poskládána snad z celého Německa a začíná emocionální intro dnešního večera. Oproti jejich prvnímu koncertu na Strahovské Sedmičce před pár lety má kapela dvě kytary, což vytváří mnoho nových zvukových možností hlavně v étericky proplétajících linek. Melodický hardcore, často koketující se screamo školou, dokonale nevodil atmosféru večera a ačkoliv nepůsobil zdaleka tak energicky, jako HANBA nebo KYTKY, rozhodně chytnul za srdce. Pozvolna budované náladově plochy ze zatím posledního alba „Vorstellungskraft“ a předchozího „Four Song EP“ se ke konci setu lámaly v ostřejší a riffovější momenty, díky nimž odcházel zpěvák s naprosto propoceným tričkem. Nemohl jsem se ale ubránit pocitu, že jde o takový klid před bouří, která pozvolna přichází.

Povstání z hrobu jedné z mála metalcorových kapel, které nedělají své žánrové škatuli u nás ostudu, bylo událostí, na kterou jsem čekal téměř dva roky. Podle reakcí v publiku jsem zdaleka nebyl sám. Skvělou zprávou byl fakt, že se na scéně objevují dva kytarové aparáty. FLOWERS FOR WHORES tedy konečně opět v plné sestavě. Před první skladbou je intenzivně cítit, jak očekávání hardcorového uragánu visí ve vzduchu.

A je to tu. Rezavý grizzly s mikrofonem se hned v úvodu utrhl ze řetězu při skladbě „A Game On Shells“ a svým pohybem v kotli působil jako tsunami nelítostně válcující publikum. Vše rázem začalo lítat vzduchem. Během první skladby tu máme stagedivery, veslici i lezce po stropě. Ve chvíli jsou všichni upocení a člověk má pocit, že se může stát cokoliv. Je jedno, kde právě jste, kotel je všude kolem.

Těším se až si při skladbě „1:30“ zařvu s celým klubem „Stay forever!!!“. Bohužel hned na počátku této skladby vypovídá službu mikrofon a Tomáš se po chvíli trápení s jeho opravou vrhá do kotle a nezřízeně řádí. „1:30“ jedou kytky instrumentálně. A vlastně je to jedno. Ten text tam nějak podvědomě slyším.

To už se potí se i strop. Tu atmosféru se jen tak popsat nepodaří. Rudovous s mikrofonem zaklel publikum v lítou zvěř. Sedmička se otřásá v základech a jsem si jist, že atmosféra při HANBĚ bude ještě o pár stupňů pekelnější. Z debutového alba „Silou kovadliny“ jsem v rámci domácí punkové scény nadšený, nicméně s koncertem to srovnat nejde. To, co Banán dokáže vložit do koncertu nikdo nikdy do vinylu nedostane.

HANBA nastupuje záhy. Lidi fungují s prvním tónem skladby „Silou kovadliny“, ale opravdový nájezd přichází se skladbou „Vlna“, před níž Banán zve přítomné na pódium. Při textu „zvedne se velká vlna, pódium přestane existovat“, je obtížné rozeznat kdo je kdo, protože lidi jsou úplně všude, snad i ve Vincově bící soupravě. Právě zde na Sedmičce, kde zorganizoval nepočítaně koncertů jiným kapelám, dopadá další část textu „tady jsme dneska doma, tak si to chceme pamatovat“ jako kladivo. Spousta drobností zapadla tak, jako na málokterém koncertě.

Mikrofon koluje mezi publikem, které mnohé části textů odzpívá za Banána. Po skladbě „Mělký hrob“ jsou slyšet duté rány, což už je tradiční součást koncertů HANBY. Jsou způsobeny nekompromisními údery mikrofonem do čela banánovy hlavy. Po chvilce vidím jeho zkrvavenou, ale současně i rozzářenou tvář a párty pokračuje v ještě zběsilejším duchu. LP „Silou kovadliny“ se křtí vodou a mezi skladbami se moc neřeční. Ono také není moc času, pár minut po desáté ještě přichází přídavek, kterým je osobní rodinná výpověď „Stopy“. Nerad bych naštval ty z vás, jenž jste se na Sedmičku nedostali, ale toto byl letošní domácí koncert roku!