Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dá se říci, že domácí label Červený kůň je sázkou na jistotu, a to se netýká jen alternativního rocku. Ať už jde o oceňované podivínské písničkáře z KITTCHEN nebo právě francouzsky zpívající PLUM DUMPLINGS, vždy jde o svojské hudební uskupení s originálním výrazem. I v případě právě recenzovaného alba „L´épitaphe des papillons“ spojení zvukového inženýrství Ondry Ježka, francouzského šansonu a dlouhé tradice domácí noiserockové scény dává vzniknout svébytné placce, která na současné domácí scéně nemá obdoby.
Název desky (v překladu znamenající „Epitaf motýlů“) nadbíhá svým všedním vyprávěním příběhů do náruče francouzskému šansonu, ale současně se nevzdává hrubozreného rockového zvuku, byť v lehce uhlazené a současně i nonšalantní verzi. V instrumentální stránce kapely jsou zakleta velmi povedená místa, vokál a jeho výraz tady nicméně jasně hrají hlavní roli a instrumentální podloží je jen kulisou. Ve zpěvu jsou vykresleny všechny emoce, dokáže křehnout, eroticky vzdychat, prudit, zmužile třískat do stolu, lamentovat, nezávazně se bavit i opojeně vyfukovat dým z cigára v nočním baru po varietním vystoupení. V rámci francouzského jazyka vlastně ani nevadí ojediněle vyplouvající teatrálnost ve výrazu, vždyť je Adéla nejen svým naturelem divadelnice, a i když je v tom mnohdy cítit určitá umělá stylizace, nepůsobí to jakkoliv nepatřičně. Jakoby se povedlo do rockového základu s velmi osobitým šmrncem vložit cosi z černobílých filmů pro pamětníky.
Zefektované rozostřené kytary sice na sebe nepoutají mnoho pozornosti, ale to hlavně díky vokálům, jež si pro sebe uzurpují většinu pozornosti. Pokud se na ně ale zaměříte, zjistíte, že rozhodně nejde jen o bezúčelný podklad, ale o důmyslně promyšlené a zvukově parádně ošetřené aranžmá. Jednoznačně ojedinělé domácí zjevení, které si zaslouží pozornost.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.