Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dá se říci, že domácí label Červený kůň je sázkou na jistotu, a to se netýká jen alternativního rocku. Ať už jde o oceňované podivínské písničkáře z KITTCHEN nebo právě francouzsky zpívající PLUM DUMPLINGS, vždy jde o svojské hudební uskupení s originálním výrazem. I v případě právě recenzovaného alba „L´épitaphe des papillons“ spojení zvukového inženýrství Ondry Ježka, francouzského šansonu a dlouhé tradice domácí noiserockové scény dává vzniknout svébytné placce, která na současné domácí scéně nemá obdoby.
Název desky (v překladu znamenající „Epitaf motýlů“) nadbíhá svým všedním vyprávěním příběhů do náruče francouzskému šansonu, ale současně se nevzdává hrubozreného rockového zvuku, byť v lehce uhlazené a současně i nonšalantní verzi. V instrumentální stránce kapely jsou zakleta velmi povedená místa, vokál a jeho výraz tady nicméně jasně hrají hlavní roli a instrumentální podloží je jen kulisou. Ve zpěvu jsou vykresleny všechny emoce, dokáže křehnout, eroticky vzdychat, prudit, zmužile třískat do stolu, lamentovat, nezávazně se bavit i opojeně vyfukovat dým z cigára v nočním baru po varietním vystoupení. V rámci francouzského jazyka vlastně ani nevadí ojediněle vyplouvající teatrálnost ve výrazu, vždyť je Adéla nejen svým naturelem divadelnice, a i když je v tom mnohdy cítit určitá umělá stylizace, nepůsobí to jakkoliv nepatřičně. Jakoby se povedlo do rockového základu s velmi osobitým šmrncem vložit cosi z černobílých filmů pro pamětníky.
Zefektované rozostřené kytary sice na sebe nepoutají mnoho pozornosti, ale to hlavně díky vokálům, jež si pro sebe uzurpují většinu pozornosti. Pokud se na ně ale zaměříte, zjistíte, že rozhodně nejde jen o bezúčelný podklad, ale o důmyslně promyšlené a zvukově parádně ošetřené aranžmá. Jednoznačně ojedinělé domácí zjevení, které si zaslouží pozornost.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.