PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začala bitva. Nebesa hoří, hrom burácí, ve větru a dešti se řítíme plání, která se za chvílí zbrodí krví všech co nám budou stát v cestě. S meči a sekerami v rukou, s odhodlaným, hrdým výrazem v tvářích jdeme vstříc další bitvě. Do dalšího boje za slávu Heavy Metalu. Proti všem nepřátelům té pravé hudby, třeba proti celému světu pozvedáme své zbraně. Krev poteče proudem, jak bouře bude znít praskání lebek našich nepřátel pod našimi mohutnými údery. Oheň půjde v našich stopách. Tuto bitvu nemůžeme prohrát, neb jen smrt nebo vítězství nás čeká. V našem bojovém pokřiku znějí dvě majestátná slova : Heavy Metal.
A tak Majesty pozvedají své „zbraně“ a vydávají album, které není o ničem jiném, než o Heavy Metalu samotném. Pějí bitevní hymny jako za starých časů. Co na tom záleží, že stoupenců této hudby je čím dál tím míň. O to bude slavnější jejich vítězství. S mečem a magií dobijí svět. Po stránce hudební, tak především po textové kráčejí ve stopách svých velkých vzorů Manowar (až se mi nechce věřit, že tohle nepsal Joey). Obal jim samozřejmě nemohl nakreslit nikdo jiný, než velký Ken Kelly. Zatímco však Manowar na své desky dávali různorodější materiál, ať už šlo třeba jen o Joeyovi baskytarové onanie, Majesty v tom mají jasno. Na jejich album nepatří nic, co není skutečná metalová hymna. Osm majestátných skladeb. Středně rychlý, těžký rytmus, drtivý zvuk, a chytlavé, sborové refrény. Kdyby tato deska vyšla před dvaceti lety, stala by se legendou.
První hymna, Swords & Sorcery, je to nejlepší na celé desce. Tenhle refrén vás zaručeně chytne. Heavy Metal nezemřel, žije dál. Druhá hymna, Fields Of War, je rychlejší, ale o nic méně chytlavější než předchozí a než šest následujících. Instrumentálně sice nevyniká žádná hymna, ale o tom tenhle styl přeci není. Na hymně Heavy Metal si zahrál kytarové sólo sám Ross the Boss. Přesně takové jako kdysi v Manowar, rychlé, nenápadité, nevýrazné, ale je to on. Jen tak na okraj, ač Tarek a Udo rozhodně nejsou žádní virtuózové, tak jejich sóla jsou lepší než to jedno Rossovo. Daleko víc se hodí do jejich skladeb. Hymna Aria Of Bravery jako by z oka vypadla klasice Heart Of Steel. Pomalý začátek jen v doprovodu kláves, až po prvním refrénu teprve zazní elektrické kytary v těžkých rifech. Poslední hymna, Metal To The MetalHearts, je pak důstojným zakončením celého alba. Důstojné zakončení další bitvy za slávu Heavy Metalu.
Pakliže jste to snad náhodou dočetli až sem (skláním poklonu šéfredaktorovi, on musel :-)) ), pak je na čase, abych vyjmenoval i nějaké ty zápory. Co jste už jistě pochopili, na téhle fošně není ani špetka originality. Celkový styl, zvuk Majesty je jen něco mezi Manowar a Hammerfall. Textově je to až hříšná napodobenina Manowar: „Bratři pozvedněte své pěsti k nebesům…“. Instrumentálně průměrné a skoro všechny skladby se drží toho samého schématu. Refrény jsou sice chytlavé, ale jsou taky všechny na jedno brdo. A i ten Ken Kelly jen zopakoval již klasickou tématiku svých obrazů. A co je na tom všem úplně nejhorší? Ono je to až zatraceně chytlavý.
Co jste už jistě pochopili, na téhle fošně není ani špetka originality. Celkový styl, zvuk Majesty je jen něco mezi Manowar a Hammerfall. Textově je to až hříšná napodobenina Manowar: „Bratři pozvedněte své pěsti k nebesům…“. Instrumentálně průměrné a skoro všechny skladby se drží toho samého schématu. Refrény jsou sice chytlavé, ale jsou taky všechny na jedno brdo.
6,5 / 10
Andy Moll
- klávesy, sbory
Tarek "Metal-son" Maghary
- zpěv, kytary, klávesy
Udo Heppner
- kytary, sbory
Martin Hehn
- basa, sbory
Michael Gräter
- bicí, sbory
1. Sword & Sorcery
2. Fields Of War
3. Heavy Metal
4. Epic War
5. Ride Silent
6. Fist Of Steel
7. Aria Of Bravery
8. Metal To The Metalheads
Swords & Sorcery (2002)
Keep It True (2001)
-bez slovního hodnocení-
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.