Letošní podzimní koncertní hody měly pokračování v pátek, 25. října v brněnském klubu Babylon. Sestavě čítající šest kapel, vévodili američtí egyptologové NILE, kteří přišli domácím fandům představit své novinkové vynikající dílo “In Their Darkened Shrines“. Klub Babylon, situovaný v centru druhého největšího města naší republiky, pojme více lidí, než například pražský Futurum a tak jsme předem mohli zahnat obavy pramenící z nedávného koncertu CANNIBAL CORPSE, jehož vysoká návštěvnost předčila všechna očekávání a v konečném důsledku nahnala do tváří pořadatelů nejednu vrásku.

První banda, která udeřila do svých nástrojů, byli ostřílení východní neznabohové DEMENTOR. Přestože se po celou dobu svého vystoupení snažili sebevíc, brněnské publikum se očividně šetřilo na další skupiny. Místo rozdováděného kotle se trojici Rasto Petrovic (bicí), René Blahusiak (kytara, řev) a Rasto Schmogner (basa) dostalo pouze povinného potlesku. Mezi songy z převážně poslední studiové desky nás hoši nezapoměli upozornit na televizní záznam jejich společného ostravského vystoupení s HYPNOS.
Francoužští experimentátoři SCARVE příjemně překvapili už na letošním Brutal Assault festivalu a svým brněnským vystoupením si pozici u našich fanoušků nikterak nezkazili. V šestičlenné sestavě se najde místo i pro dva zpěváky, kteří se během skladeb výborně doplňují. První z vypečené dvojice disponuje slušným growlinkem a svým hlasem obohacuje muziku SCARVE o brutálnější rozměr. Kdežto druhý zpěvák žene hlasivky do slušných výšek. Troufám si tvrdit, že jeho službami by nepohrdla ani nejedna speed metalová mašina. Samotnou hudební složku těchto francouzů tvoří umná mixtura deathu, trashe a moderně znějícího metalu, přičemž kapela klade hlavní důraz na agresivitu svých skladeb. Nejedná se sice o v dnešní době nic neslyšeného, ale muzika SCARVE šlape velmi dobře a v koncertním provedení má svoji nespornou sílu. Subjektivně mám však menší výhrady k projevu druhého vokalistu, kterému očividně (anebo spíše uchoslyšně) toho večera neseděly výšky a v některých momentech působil jeho zpěv přímo falešně.
"Superior Masacre" - toť název nového disku norské trojice MYRKSKOG. Na jejich set jsem byl obzvláště zvědavý. Zvuk bicích zní na desce jako splašený samopal a tak mě zajímalo, jaká bude konfrontace z živým vystoupením. Musím uznat, že ani jeden z účinkujících se na podiu neflákal a nahustili svůj death metal do publika silou ohromnou. Na venek vynikaly technické kousky s řadou melodických vsuvek a drtivý growling. Celkový dojem navozoval atmosféru zlaté doby smrtícího metalu okolo roku 1990. Přestože to takový fofr jako z desky nebyl, po posledním songu byla spokojenost na obou stranách.
Další cháskou, kombinující vícero metalových žánrů se snahou o moderní vyznění svého zvuku, jsou francoužští NO RETURN. Pro mě osobně příjemné překvapení. Muzika této bandy v sobě obsahuje ty správné přísady pro finální úspěch u posluchačů. Tvrdě riffující a nervní kytary a mešinhédovsky brutální vokalistův projev, toť typické znaky charakterizující NO RETURN. Nejedná se však o žádnou vykalkulovanou kopírku amerických vzorů! NO RETURN jsou prvními, kteří musí toho večera na žádost publika přidávat a výběr přídavku byl vskutku labužnický. Jednalo se o cover od DEATH, na jehož název si však ani při nejlepší vůli nemohu vzpomenout!
SINISTER, koncertující u nás letos už poněkolikáté, mě stejně tak, jako na Obscene Extreme, moc nenadchli. Repertoár byl takřka totožný s trutnovským vystoupením. I přes mé výhrady musím uznat, že kapela má mezi našimi fanoušky stále slušný ohlas a nic na to nezměnilo ani poslední, velmi rozpačité album “Creative Killings“.

Po nezbytné úpravě pódia přišli konečně kolem 23:00 na řadu headlineři turné – v egyptské minulosti se rýpající NILE. Za zvuků monumentálního intra se na pódium proplížili všichni protagonisté následující bouřlivé hodinky – zleva (z pohledu diváka) Karl Sanders s vizáží Olivera Kahna po dvaceti letech a padesáti kilech, uprostřed neuvěřitelně zlý nováček v kapele, Indián Jon Vesano a úplně vpravo Dallas Toler-Wade. Za bicí baterii se pak usadil další novic Tony Laureano. Zběsilá riffáž, chaotické projížďky po pražcích kytar, kvílení sól, neustálá palba bicích střídajících rytmus maximálně po pěti sekundách, řev tří zpěváků, to vše občas podbarvováno tajemnými epickými samply sejmutými někde v nilské deltě před několika tisíci lety – to jsou jen některé z atributů hudby tohoto amerického kvarteta, jimiž nás hned od počátku vystoupení začalo zahrnovat.
Dělba úloh byla jasná. Šéf tohoto uměleckého souboru Sanders se staral hlavně o zhutňování soundu těmi nejtěžšími riffy, Toler-Wade měl pod patronátem většinu nervózních sól a vyhrávek a Vesano se svou pětistrunnou basou celý set moderoval. Všichni tři rovněž chrlili do mikrofonů egyptské filozofično, přičemž většinu vokálů obstarával Vesano. A Laureano? Ten by v pohodě zašlapal do země celou nejužší špičku šumavského dřevorubectva. Také pan zvukař se pochlapil a po pár taktech polapil všechny nástroje do příjemné rovnováhy. Po vyslechnutí předkapel jsem měl o kvalitní nazvučení NILE nemalé obavy, které byly naštěstí okamžitě rozptýleny. Zahanbit se nenechaly ani první řady. Odvážlivci se ihned k velké nelibosti dvou amerických bedňáků začali sápat na pódium, kde však na ně číhaly nebezpečné nástrahy – kromě zmíněných poskoků to byl zejména samotný Sanders, kterému se vetřelci v jeho blízkosti pranic nelíbili, což dal jednomu skokanovi důrazně najevo šťouchancem do zad. Následek skoku plavmo onoho nešťastníka pak zaváněl zlomeninou vazu. Ovšem Češi jsou národ tvrdý a odolný (když je potřeba), takže se dotyčný rychle otřepal a pařil dál (jestli to ovšem nebyl Slovák :- ). Není divu, že další skokani to vzali spíše druhou stranou kolem Vesana a Tolera-Wada. Ale i zde číhalo výrazné nebezpečí, a tím byla Vesanova basa, jejíž dlouhý krk se měnil v rukou svého majitele ve vražedný nástroj, a to nejen zvukově. Neustále totiž opisoval kružnice, takže tomu, kdo se dostal do jejího poloměru hrozil těžký otřes mozku, potažmo zaražení ladícího kolíku přímo do spánku. Nakonec však všechno dobře dopadlo a nikomu se nic vážnějšího nestalo (aspoň doufám).
Ale zpět k hudbě. NILE nás obšťastňovali relativně rovnoměrně skladbami ze všech tří svých dosavadních řadových alb "Amongst The Catacombs Of Nephren-Ka" [1998], "Black Seeds of Vengeance" [2000] a aktuálního "In Their Darkened Shrines", s mírnou převahou právě posledně zmíněného. Ze začátku setu si chlapi dávali mírně delší pauzičky, a to hlavně z důvodu menších technických problému s bicí baterií, která tvrdohlavě odmítala setrvávat ve stabilním stavu (ono není divu. Pod Laureanovými prackami by byla ohrožena snad i stabilita atomu olova), a také kvůli nutnému bubeníkovu oddechu. Přece jen v úvodu koncertu jeho organismus očividně trpěl kyslíkovým dluhem. Ještě poznámečka k Jonu Vesanovi. Bylo vidět, že sestavu NILE svým muzikantským uměním a zejména svým dravým projevem výrazně oživil. Proti výrazu obličeje Jona Vesana je i pohled bájné Medůzy pohlazením od éterické bytůstky. Zkrátka kdyby pohled zabíjel, hráli by NILE od druhé písně pouze pro hromadu mrtvol (jako první by jistojistě zhynul Milda, jehož nesmírně zaujaly Jonovy vypracované bicepsy, které dávaly tušit nemalé objemy pod volným trikem. Bohužel pro Mildu a pro několik málo přítomných dam, Jon své propocené triko shodil až po koncertě. Ale to jen tak naokraj.)
Co dodat? NILE potvrdili, že jsou své umění schopni prodat jak ve studiu tak hlavně na živém vystoupení. Navíc jsou to celkem příjemní chlapíci, což prokázali ihned po skončení svého představení, když postupně naklusali mezi fanoušky, s nimiž absolvovali několikaminutovou fotoseanci. Leckdo by sice mohl namítnout, že k plebsu sestoupili hlavně za účelem sehnání nějakého dobrého kuřiva, jehož se jim bleskově dostalo, ovšem to by nebylo fér.
Akce se tedy až na nazvučení některých předkapel jednoznačně vyvedla a domů odcházelo dle Shindyho odhadu zhruba 400 spokojených návštěvníků. Při pohledu na podzimní jízdní řád klubu Babylon můžeme očekávat, že několika podobně vydařených akcí si ještě do konce roku užijeme. Babylon totiž nemá chybu – je prakticky v centru Brna a přitom je zapuštěný pod úrovní přilehlých komunikací, takže nikdo není rušen hlasitou produkcí, uvnitř je dostatečně prostorný a podobné návštěvy jako na NILE zvládne bez problémů. Je vybaven dvěma výčepy a také šatnou. Ta však byla neznámo proč mimo provoz. Zde bych si pro příště dovolil orodovati za její uvedení v chod. Přece jen tahat po celý večer křivák pobitý deseti kilogramy hřebů, cvoků, pyramid a dalšího šrotu už pro mé slabé paže zkrátka není tím pravým ořechovým. Jsem přesvědčen, že Brno disponuje dostatečným počtem zodpovědných důchodkyň, které jistě vezmou zavděk výdělkem v podobě několika stokorun a kterým nevadí poněkud halasnější hudba. Pro případ, že by se žádná z nich kvůli nadbytečným decibelům nepřihlásila, jsem ochoten zapůjčit pořadatelům svá traktoristická sluchátka (svou babičku však půjčovat nehodlám). Takže metalu zdar a příště nashledanou!

Millhouse + Dalas + Shnoff