OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Banda mladých taliánských bouřliváků v těchto dnech objíždí Evropu po boku slovutných PROTEST THE HERO a musím konstatovat, že ruka, která losovala support pro toto turné, byla v případě DESTORGE více než šťastná. Je toho mnoho, co mi na mladících z Milána připomíná počátky Kanaďanů zhruba před deseti lety, ať už je to podobný poměr žánrů, který tvoří základ jejich hudby, nebo tolik typická ztřeštěnost a hravost. Když jsem někdy na počátku roku 2011 zaregistroval druhou desku DESTRAGE a hlavně pak výtečný klip ke skladbě „“, téměř ihned mě napadlo, že takhle by vypadali HENTAI CORPORATION, kdyby nezamrzli v sedmdesátkách.
Nové album je velmi pestrou směsicí všeho možného, společným jmenovatelem je pak nadhled a hudební svěžest, což v případě DESTRAGE bohatě stačí k tomu, aby vše drželo pohromadě. V čitateli najdete téměř vše od jednoduše krouhaných rubanic přes vyhrávky, které jakoby vypadly z prstů Davida Tisa z EPHEL DUATH v období „Painters Palette“, až po řádně pomuchlané útržky z melodického death metalu.
Pokud je pro tyto ulítlé pizzožrouty na aktuální fošně něco charakteriského, pak je to pohyb. Rytmika se neustále mění, vokály padají z fistulových výšek do prasečích ryků jen proto, aby skončily expresionistickým jekotem. Je tu všechno. Vlastně i ty sedmdesátky tolik typické pro již zmiňované HENTAI CORPORATION. Pokud byste měli pocit, že vokalista zvládá těch poloh nějak příliš mnoho, tak kytaristé tu předvádí ještě zběsilejší výstřelky. Math rockové pidlikání, starý dobrý řízný rock’n’roll i heroická metalová sóla. Jedna z mála „cool“ mladých kapel, která opravdu stojí za pozornost. Poctivá porce dobře zahrané zábavy.
8 / 10
SO MUCH. too much. (2022)
The Chosen One (2019)
A Means to No End (2016)
Are You Kidding Me? No. (2014)
The King Is Fat'n'Old (2010)
Urban Being (2007)
luxusný materiál...u mňa za 10
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.