Dokonalá hymna letošních vánoc nebo nudný a prázdný epitaf, který měl zůstat nevyřčen? Názory šesti redaktorů na poslední desku PINK FLOYD se v multilirecenzi liší jako u málokteré jiné desky.

V kútiku duše som očakával trochu viac, ale ten realista vo mne ma dopredu varoval, že prevažne ambientno-inštrumentálny album poskladaný z hudobných útržkov, ktoré vznikli pri prípravách na nahrávanie albumu "The Division Bell" v roku 1994, nebude žiadnou hudobnou megabombou.

„Endless River“ má(l) byť akousi posmrtnou poctou byvalému klávesakovi tohto zoskupenia Rickovi Wrightovi. Aj napriek faktu, že sa mi doteraz ani raz nepodarilo celý album vypočuť na jeden záťah, som na ňom objavil krásne nostalgicko-snové momety i časti, ktorým by určite prospelo ďalšie pinkfloydovské vypiplanie. Škoda, že sa nepokúsili vyprodukovať viac takých skladieb ako „Louder Than Words“, čo už... Ak to trochu preženiem, tak „Endless River“ je možné považovať za akýsi náhrobný kameň s vytesanými nenaplnenými nádejami. Pre ortodoxných fanúšikov absolútna povinnosť - čo im ale nie je protrebné vysvetľovať, ak som dobré zachytil, tak predobjednávky albumu zlomili akýsi doterajší rekord...

7,5/10 - Koscj

Vždy ma slušne pobavili zástupy strašne tvrdých a hlavne temných metalistov, ktoré od istej doby kolektívne idú kolien, keď ďalšia metalová, podľa možnosti aj štýlotvorná kapela začne vo svojej tvorbe „rozvíjať a na novú úroveň posúvať odkaz legendárnych PINK FLOYD“. Ale veď dobre, porád o kúsok lepšie než „keby žil Beethoven dnes...“

Z doby dávno predtým, než tento prístup k hraniu metalu začal byť „znakom dospelosti a intelektuálneho nivó“, si dodnes vysoko cením ...IN THE WOODS a pokiaľ ide o PINK FLOYD samotných, považujem ich za jeden z najdôležitejších monumentov rockovej histórie, bez ktorej by sa žáner ako taký vyvíjal inak. A k tomu má táto kapela presahy do iných, nie len hudobných umeleckých odvetví, ide proste o zjav, ktorý registrujete a rešpektujete, pokiaľ nie ste totálny kultúrny barbar, ba priam hovado.

Nebudem sa tu pasovať na nejakého odborníka a uctievateľa PF, poznám ich zásadné veci a zásadné mená, o ich histórii som niečo rozsiahlejšieho čítal pred mnohými rokmi, tvorbu legendy si pustím raz za čas (niekedy za veľmi dlhý čas). Takže len krátky pohľad od niekoho, kto to vyslovene nežerie – neviem ani, koľký album v poradí to je, a zostavu i aktuálnu existenciu si pozriem teraz – aha, takže v rokoch 1994 – 2013 mali pauzu, toto je taký akýsi reunion, Gilmour in, Waters stále out, oni dvaja sa tuším pre čosi nemusia, detaily neovládam, ďalšími do partie sú Nick Mason a Richard Wright, fajn, to mi aj stačí.

Album ma baví, za mňa dobrý PINK FLOYD, od prvých momentov je jasné, čo je to za kapelu. David Gilmour zvlášť ako gitarista „to“ vymyslel aj pre kopu iných bánd, majstrom je ale stále on. Má to tú typickú vzdušnú, jasnú, multidimenzionálnu atmosféru niečoho siahajúceho od plání pozemskej reality až kdesi k transcendentálnym zážitkom vesmírnych diaľok, je v tom pokoj, priestor pre tok myšlienok i pre let do ríše fantázie. Psychedelický a progresívny rock, mnoho pasáží má už klasicky bližšie k soundtrackovým orchestráciám než ku klasickým rockovým schémam – v podstate by som si vedel predstaviť dlhý, voľnotempový film s hudbou z tohto albumu. Väčšinou je tu inštrumentálna tvorba, klasicky naspievaná je iba „Louder Than Words“ a inak sa vokál či recitácia ozvú už len sporadicky. Celkovo príjemný, uvoľňujúci poslucháčsky zážitok, vhodné do kolekcie „toto si budem chcieť pustiť, keď nebudem mať chuť na metal a podobné veci“.

7,5/10 - Martin Lukáč

Osobně jsem vůbec nepobral velmi nelibé, ze všech strach trousící narážky plné hněvu na adresu nové desky PINK FLOYD. Posluchač alespoň trochu informovaný o tom, jaké pikle PINK FLOYD kují, nemohl být výsledkem nijak překvapen. Zasněný, pokojný, ambientní a (téměř) ryze instrumentální dovětek „The Division Bell“ zní přesně tak, jak jsem si ho po šokujícím oznámení představoval, lhostejno na tom, že bych se bez něj klidně obešel. Rád přiznávám naprostou oddanost Gilmourova kytarového projevu, na druhou stranu jeho zdejší linky vyznějí působivěji na předchozích deskách, případně jeho sólovkách. Tohle zamávání a líné plutí po vodě nepostrádá „floydí“ spirit, je však až příliš ospalé a v kompaktnosti zkrátka střádá. Hněv určitě netrousím, spíše krčím rameny, neboť „High Hopes“ platila za důstojnější tečku kariéry jedné z nejlepších skupin všehomíru.

6,5/10 - Hooya

Vážím si úsilí svých kolegů tenhle bez nápadu se vlekoucí uplakaný stařecký třas nadívat jakousi sentimentální hodnotou, ale nehodlám se toho účastnit. Jako letitý a oddaný fanoušek po jednom soustředěném a jednom zárodečném pokusu u toho nezcepenět mohu ústy toho nejpovolanějšího říci jediné:

5/10 - Marigold

Očakávania vyvolané správami o novom materiáli boli schladené ešte, než sa stihli rozhorieť. Hovorí sa o pocte zosnulému spoluhráčovi, či kompilácii nápadov, ktoré sa nedostali poslednú poctivú a dobrú nahrávku legendy. Áno, dobrú, keďže s „The Division Bell“ som v tej dobe nemal problém, pretože som sa práve prostredníctvom neho dostal k tvorbe týchto velikánov. Materiál na „The Endless River“ počuteľne zapadá do daného obdobia, je okamžite zrejmé, kto ho stvoril. Na druhej strane len minimum izolovaných svetlých momentov napovedá, že „The Division Bell“ mohol svojho času v očiach mnohých skalných dopadnúť ešte horšie.

Navzdory všetkému, čo sa okolo posledného zápisu PINK FLOYD vysvetlilo, napísalo a povedalo, po „The Endless River“ zostávajú len nezodpovedané otázky. Prečo potrebovali zvyšní členovia uzavrieť pôsobenie práve počinom, ktorého obsah nikdy nemal uzrieť svetlo sveta? Prečo niečo také nesúrodé a nasilu pospájané vyšlo ako regulárny album, keď podobného materiálu by sa našli mraky ešte z príprav ktorejkoľvek slávnej dosky v diskografii tejto kapely a mohli pokojne vyjsť napríklad ako bonusové disky niektorých, v budúcnosti zrejme pravdepodobných, reedícií? A nebolo možné, najmä s prihliadnutím na kvality poslednej štúdiovky Davida Gilmoura, uctiť pamiatku Ricka Wrighta aj iným spôsobom?

4/10 - Radicalcut

Právě jsem se vrátil z města, kde zuří předvánoční nákupy. Ten týden před štědrým dnem většinou trávím ve společnosti jedné desky a letos to byli noví PINK FLOYD. Poslouchat dokonale vyklidněný „The Endless River“ a vidět kolem sebe běsnící davy, jenž se ženou za zbožím, bylo pro mě téměř cynické. Cítil jsem se přesně jako postava na obalu alba. V klidu jsem řídil svoji bárku uprostřed šedých mračen a s nadhledem sledoval ten mumraj kolem. Zástupy lidí, kteří se pod bičem reklamy téměř měsíc stresují, aby dosáhli iluze jednoho klidného spokojeného večera. PINK FLOYD mi v tu chvíli v uších šířili oázu klidu a míru.

Můj zvyk trávit adventní čas téměř výhradně ve společenství jedné desky držím již téměř dvacet let a musím říci, že tu dobu bylo nové album PINK FLOYD volbou jednou z nejlepších. Poplatně věku protagonistů naprosto klidné, bez nutnosti toho něco sama sobě dokazovat a přece sebevědomé. Z pohledu minulých let kapely je naprosto zřejmé, že už tu nejsou „hitovky“, které budou bourat svět, naleznete tu i mnoho sentimentu a melancholie, ale očekával snad někdo něco jiného? Mě v souvislosti s časem, kdy jsem „The Endless River“ poslouchal, vyhovoval jejich koncept a nálada neskonale.

8/10 - RIP