Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsem rád, že jsem recenzi na toto EP nenapsal v prvních týdnech, kdy se mi dostalo do rukou, protože vztah k „Flies To Flame“ ve mně dlouhou dobu uzrával. Od prvních chvil, kdy jsem na EP neshledával téměř nic nového, až do teď, kdy je pro mě tento materiál jednou z nejoblíbenějších relaxačních kytarovek z poslední doby. ROSETTA samozřejmě nepřichází s ničím novým. Rytmické repetice, ve kterých si kytary étericky pohrávají s dynamikou, jsou esencí, se kterou ROSETTA čaruje od svého prvopočátku. Já dodávám jen to, že to dělá víc než dobře, a stěží hledám jinou kapelu, která by za použití jen jedné kytary dosáhla podobného vyznění a feelingu.
Plíživé plochy na „Flies To Flame“ působí až hypnoticky kolébavě, vokál tvoří jen ojedinělý, lehce přízračný vjem na pozadí, který přichází v těch nejvyhrocenějších erupcích. Někdo by mohl namítnout, že oproti dřívější tvorbě je toto EP nudnější, což je způsobeno tím, že střední část je složena z těch nejklidnějších, lehce rozmlžených ploch, a jediná emočně vypjatější je až poslední čtvrtina půlhodinové kolekce. Já to z počátku vnímal velmi podobně. Až později jsem si zamiloval nenápadné kouzlo prostředních sladeb „Seven Years With Nothing To Show“ a „Les mots et les choses“. Je to jako byste v Himalájích dlouho pozorovali nenápadnou, ale klidnou monumentální krásu zasněžených štítů kolem vás.
7,5 / 10
Flies to Flame (EP) (2014)
The Anaesthete (2013)
Split s JUNIUS (2011)
A Determinism Of Morality (2010)
Split s YEAR OF NO LIGHT a EAST OF THE WALL (2009)
Project Mercury (split s BALBOA) (2007)
The Cleansing Undertones of Wake/Lift (2007)
Wake/Lift (2007)
The Galilean Satellites (2005)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
