Pořídit si tři předkapely, to je záležitost vskutku hodná pečlivého plánování časového harmonogramu koncertu. Tři předkapely si na plzeňskou zastávku svého obrovského letošního turné stále ještě u příležitosti vydání alba „Construct“ vzali i švédští DARK TRANQUILLITY a tak museli s časy jednotlivých vystoupení zacházet pochopitelně velmi opatrně, aby nedošlo k výraznému zpoždění. Jedním z důsledků toho byl i fakt, že divák, který dodržel oficiální čas začátku koncertu ve 20:00 hod., uváděný pořadatelem, měl tu smůlu, že nestihl první z předskokanů, totiž LEHMANN, projekt basisty Mattea Grazziniho (živě hrával třeba s Blazem Bayleyem).

Podobně se dařilo i mně, takže prvními, které jsem ten večer živě spatřil, byli napůl Alžířané a napůl Francouzi ACYL. Představovali se, pravda, kompletně jako Alžířané, ale to bylo nejspíš proto, že orientální nádech v současném metalu se prostě nosí a do jisté míry může znamenat hranici mezi úspěchem a neúspěchem. Poplatně tomu také byla produkce skupiny, jí samou nazývaná „ethnic metal“, plná orientálního folklóru a lidových nástrojů, což ve spojení s metalovou kytarou sice neznamenalo nějaký propadák, nicméně bylo cítit, že ACYL si na nějakou definitivní skladatelskou a aranžérskou vyzrálost ještě musí počkat a pokud možno tolik neholdovat SEPULTUŘE vzor „Roots“.

Další na řadě byli finští progresivní melodici AMORAL, kapela, kterou bych s ohledem na její produkci v předprogramu DARK TRANQUILLITY rozhodně nečekal. Ale rozdíly, zdá se, dokážou i sbližovat, pročež jsem za jejich vystoupení velmi rád. Podobně jako s výše zmíněnými předskokany jsem ani s touhle skupinou ze země tisíce jezer neměl doposud žádnou zkušenost, což ovšem musím po plzeňském večeru rozhodně nahradit. Finové na čele s uhrančivým hlasem vybaveným pěvcem Arim Koivunenem předvedli sympatické, melodií nadýchané metalové dílo s progresivními přesahy, plné kytarových kouzel a emocí, po němž si člověk připadal málem jako omámený. Kdo zná (nebo si pustí) třeba skladbu „Prolong A Stay“, dovede si jistě představit, o čem mluvím.

Jak byl do té doby zvuk v naprostém pořádku a poměrně čitelný, stalo se s ním po nástupu hlavní hvězdy večera na pódium cosi nehezkého. Především nebylo najednou pořádně slyšet kytary, což je v případě metalové skupiny jistě zásadní problém. Jak šel čas a koncert pokračoval, k určitému zlepšení zřejmě došlo, nicméně jisté pachuti z nedostatku základní metalové ingredience jsem se stejně nezbavil až do úplného konce.

Oproti některým jarním koncertům DARK TRANQUILLITY z koncertního setlistu vypustili některé starší skladby a rovněž tak zúžili výběr alb, z kterých se hrálo. Do jisté míry tak více vyniklo již zmíněné aktuální album „Construct“ a s ním i ona „novější“ tvář kapely, datující se po památném milníku „Projector“. A ačkoliv mám za to, že právě nejmladší počin z diskografie göteburgské hydry není úplně tím nejvýstavnějším kusem, musím uznat, že v kontextu takových pecek jako „The Mundane And The Magic“, „ThereIn“, „Final Resistance“ nebo povinně závěrečné „Misery´s Crown“ mu to v živém provedení skutečně slušelo. Na plátnu za kapelou k tomu navíc byly promítány krásně dokreslující ilustrace s citacemi textů, a kdo by se býval chtěl nechat strhnout nesmírně pozitivní náladou Mikaela Stanneho, určitě k tomu měl příležitost celý večer.

Ačkoliv návštěvnost koncertu nebyla skutečně žádným zázrakem, atmosféra, kterou dokázali přítomní vytvořit, to kapele jistě musela vynahradit. Alespoň tedy na to po dobré hodince a půl hraní vypadala, stejně jako vypadala, že chuti do hraní má na dalších dvacet let.

Setlist:

The Science Of Noise, Damage Done, The Silence In Between, The Lesser Faith , The Wonders At Your Feet , The Mundane And The Magic, The Treason Wall, Through Smudged Lenses, State Of Trust, ThereIn, Terminus (Where Death Is Most Alive) , Focus Shift, Uniformity, Final Resistance , Endtime Hearts , Misery´s Crown