Vyprodaný koncert dvou metalcoreových hvězd se nesl ve znamení hmatatelného napětí mezi ochrankou klubu Roxy a fanoušky. Situace vyvrcholila incidentem, při kterém se člověk v triku Security pokusil zneškodnit fanouška, jenž přepadl do koridoru před scénou, i prostřednictvím škrcení. Měl jsem pocit, že ochranka klubu vůbec nebyla připravena na to, jaký typ koncertu má před sebou ten večer a od toho se odvíjelo napětí, které prostě při setu PARKWAY DRIVE vybouchlo.

Ale vezměme to od začátku. Dorost, který si australský headliner na šňůru ze svého kontinentu přivezl, jsem bohužel nestihl. Škoda, od jejich koncertu jsem si sliboval zodpovězení otázky, kterou u NORTLANE nemám vyřešenou. Totiž jestli jde spíš o trendy kluky, co hrají cool metalcore s vyměklými melodickými nárazníky, nebo o kapelu, která má za pěkným zvukem a klipy i nějaký další a hlubší rozměr. Názory těch, co je viděli, uvítám.

Před námi jsou CARNIFEX. Kapela, jíž mám pevně zařazenou mezi ty nejprůměrnější z deathcoreového soudku, prošla před dvěma roky krátkou pauzou, výměnou kytaristy a nyní se plnohodnotně vrací s novým albem „Die Without Hope“ na kontě. Kostnatý Scott Lewis předvádí novou, na zakázku šitou vestu s velkým nápisem reprezentujícím nové album, bubeník Shawn Cameron hraje lépe, než kdykoliv jindy a kytarista Cory Arford si krom dalších dvaceti kilogramů v pupeční oblasti pořídil i novou osmistrunku. Scott Lewis dokáže na pódiu skvěle sehrát hladovou šelmu, ale k tomu, aby se z kapely do lidí rozlila taková energie, jakou disponovaly oba následující spolky, to prostě nestačí. Rozhodně ne s materiálem typu „Dark Days“ nebo titulní „Die Without Hope“ z nového alba. Naštěstí je půlhodinový set zakončený návratem ke staršímu materiálu, a pokud mě paměť neklame, je to právě skladba „Hell Chose Me“, se kterou se kapela loučí.

Přiznám se, že nepatřím k velkým fanouškům německých HEAVEN SHALL BURN, ale atmosféra, kterou ten večer vytvořili, mě jednoduše dostala. Když se na scéně v prvních minutách setu rozezní „Land Of The Upright Ones“ je oproti topornějším CARNIFEX pohyb všude na pódiu. První řada se záhy mění ve storukou chobotnici, která jakoby v nějakém zvláštním rituálu žehnala samotné kapele nad ní.

Marcus Bischoff moc dobře ví, jak pracovat s masou. Mnoho pasáží nechává odzpívat publikum, kytaristé neustále pobíhají z jedné strany na druhou, klekají si k publiku a snaží se přítomné trochu rozdovádět. A to se i děje. Po intru uvádějícím skladbu „Hunters Will Be Hunted“ si všímám, že ochranka moc nezvládá plavce, kteří již míří na scénu. Snaží se je násilně odrážet a hlasitě jim vysvětlovat, že se nemají pohybovat směrem k pódiu, jakoby nechápali, že hardcore kids, jež nesou desítky paží pod nimi, nemají volant a směr svého pohybu mohou korigovat jen velmi omezeně. První řady jsou navíc tak těsné, že tudy nemohou jednoduše propadnout na nohy. A tak dochází k prvním šťouchanicím a na ochrance je vidět podráždění.

Nicméně koncert pokračuje a i Marc Bischoff leze na zábrany u koridoru a lehá si na fanoušky, kteří ho donesou asi do poloviny sálu a zase zpátky.

Zvuk je na poměry Roxy v pohodě, zdaleka ne tak dobrý jako nedávno při OPETH, ale také zdaleka ne takový průšvih, jako při předkapelách IN FLAMES. Atmosféra doznává vrchol, na konci, kdy klavír uvozuje skladbu „Endzeit“, téměř není slyšet Marcův zpěv přes sborové „We are, we are, we are the final ones!“ z publika. A na závěr opět dochází k drobné třetici s ochrankou ve chvíli, kdy HEAVEN SHALL BURN házejí playlisty do publika. Jeden z papírů totiž končí v koridoru a strážní hoši přes prosby fanynek odmítají playlist vydat.

PARKWAY DRIVE přibíhají na pódium za velkého pozdvižení, první skladbou je „Wild Eyes“ z alba „Atlas“ a z novějšího materiálu asi nemohla kapela mít lepší volbu. Už od prvních tónů se klubem Roxy mohutně nesou sbory a s nástupem zbytku kapely se strhává peklo.

Při druhé riffové rubanici „Sleepwalker“ už vše jede na plné obrátky, několik jedinců opět brázdí klub na rukou ostatních a opět tu jsou přetahované s ochrankou v koridoru. Za zcela zbytečné považuji to, že se ochranka pokouší chytat a zabavovat nafukovací zvířátka a míče, se kterými si lidi v publiku na počátku setu hází.

Situace se ale stává lehce nepřehlednou, lidí je hodně a divočí čím dál víc. Klučina, kterého sekuriťáci nestihnou odrazit, přepadne do úzkého koridoru, zvedá se sám trochu dezorientovaný a hned má jednu ruku za zády, zatímco druhý člen ochranky mu dává obě ruce kolem krku. To, co vidím já zřejmě z podobné optiky vidí i Oise Rosenberger z End Hits Records, který jede s PARWAY DRIVE jako tour manager a situaci sleduje z kraje scény. Během okamžiku reaguje a skáče šipku mezi ochranku a dělá na místě pořádek. To už do hlídačů pódia shora dloube i kapela. Oise divoce gestikuluje a nekompromisně ukazuje, že má jeden člen securitas ihned vyklidit prostor před pódiem a ochrankář zase posunky naznačuje, že má jiné příkazy a jiného šéfa.

Oise se nevrle vrací k rohu pódia, ale ostřížím zrakem sleduje situaci v koridoru a sem tam tím směrem věnuje gesto, kterým ochrance dává na vědomí, že jsou pečlivě sledováni. V další skladbě už trojka hlídající pódium místo lidí sleduje neustále jen jeho a dává pozor, jestli po nich opět Oise neskáče šipku. Publikum celou situaci chápe jako neformální souhlas ke stagedivingu a lačně toho využívá. V následující skladbě je ochranka v koridoru vyměněna a nakonec stažena úplně, neboť tam celé situaci moc nepomáhá.

Všímám si, že Oise snaží v několika situacích ochrance na bocích pódia vysvětlovat, co je za hranou a co ještě ne, pak to ale evidentně vzdává a pódium si hlídá sám. Hardcore kids až na pár výjimek respektují pravidla stagedivingu, takže zbytek koncertu probíhá jako velká párty. Skladby jako „Dark Days“ nebo „Deliver Me“ fungují živě naprosto drtivě a ačkoliv ani HEAVEN SHALL BURN ani PARKWAY DRIVE nepatří do kategorie mých nejoblíbenějších hardcoreových kapel, koncert jsem si náramně užil. Publikum s kapelou vytvořilo živelnou atmosféru a já si se slzou v oku vzpomněl na rok 2006. Kdo by si před osmi lety pomyslel, že ta kapela, která otevírala koncert na Strahovské Sedmičce pro DARKEST HOUR pár let poté vyprodá Roxy?