Peter Jackson je bezesporu skvělý vypravěč. O tom nás přesvědčil již mnohokrát. Poslední díl trilogie inspirované knihou o příhodách hobita Bilba pak byl pro jeho vypravěčské umění nemalý oříšek. Jak natáhnout poslední část knižní předlohy, která má jen několik stránek, na dvou a půl hodinový film? S kolegy scénáristy na to šel svou osvědčenou metodou a to pokračováním vedlejších příběhových linií, které se v předloze nevyskytují. Rozehrál milostný trojúhelník, ze kterého je v knize jen jedna postava a ještě k tomu nezamilovaná. Hlavní záporák, který kromě profláknutého motivu všechny zabít má i nevyřízené účty s králem trpaslíků, je nakonec i přijatelný, stáčí smyčky osudu zpět ke hlavním hrdinům a kromě toho je nádherně ošklivý a skvěle animovaný. Navíc vrcholí paralelní příběh, který v podstatě připravuje půdu pro původní „Episodu IV, V a VI“. Tolkienofilové a skalní zastánci psaného textu se vybouřili již u prvních dvou dílů a třetí jim tak snad už příliš velké vředy nepřivede. Nakonec se to uzavírá dle očekávání a Peter Jackson již jen musí rozehranou partii dokončit. 

Jak již bylo patrné od prvních minut prvního dílu, velikou oporu měl režisér ve svém hlavním protagonistovi a je to opět Martin Freeman, kdo herecky táhne nemalou část filmu. Jeho vnitřní rozpory, rozhovory s Thorinem a přirozená, nenucená snaha zabránit válce mezi trpaslíky a lidmi s elfy je prostě skvělá. Thorinovo narůstající šílenství také stojí za zmínku. Thranduil konečně působí jako důstojný elfí král. Hodně prostoru dostala Tauriel a Kili. Jejich podání komplikovaného elfo-trpasličího milostného vzplanutí je až dojemně lidské. O to hůř pak vypadá tradičně zcela toporný Legolas. Orlando Bloom již herecky zřejmě zcela rezignoval a uvědomil si, že Legolas je v Jacksonové hexalogii hlavně od toho, aby prováděl akrobatické, více či méně absurdní cirkusové vsuvky pro odlehčení všudy přítomného krveprolití.

Oněch odlehčení je v bitvě možná až zbytečně moc, bláznivý Dain, zbabělý Alfrid, některé výmysly nepřátel. Jde o nejslavnější bitvu Středozemě, přesto v porovnání s Helmovým žlebem nepůsobí tak tíživým a krutým dojmem. Bojuje se o malý kus země, avšak bránění každého metru ve skalní soutěsce za tmy a deště bylo působivější. Na píď přesně seřazené „copy/paste“ elfí oddíly dostaly konkurenci v „železné stěně“ trpaslíků. Úvodní střety se skřetí hordou jsou ohromující. Bojiště je však veliké a tak se střídají záběry s přeletem nad liniemi s boji jednotlivých hrdinů. Oproti předchozím dvěma dílům tak ony pohledy z dálky a do daleka už nejsou obsahově prázdné, ale ucelenost z Helmova žlebu se trochu ztratila. S postupem bitvy se scénář stále víc soustředí na konfrontaci jednotlivců a díky zajímavě zvolenému a měnícímu se prostředí, světlu a atmosféře jednotlivých bojových scén se neztrácí gradace ve vyprávění. „Bitva pěti armád“ nemá oproti předchozím dílům dlouhý děj, za to se však (skoro) vše odehrává na jednom místě. Ač je hlavních postav hodně, nejde jen o samostatné příběhy na cestě odněkud někam. Sevřenost dění na plátně je rozhodně k dobru.

Těžko se po pěti předchozích filmech nějak obšírně vyjadřovat k technickému zpracování. Vše je vypilované do detailu a až na pár výjimek jde o již ozkoušené postupy. Mnohdy jsou některé scény stvořeny schválně tak, aby evokovaly podobnou situaci z „Pána prstenů“. Není to ke škodě, naopak. Reálie i postavy jsou dané od minula, nebyl důvod zbytečně pouštět fantazii ze řetězu a rozbít tak film nějakým novými „jacksnovinami“. Kritika, která „Hobita“ provází, že původní kniha je pro trilogii příliš malá, pochopitelně platí i pro poslední díl. Avšak přistoupíme-li na přístup „inspirováno knihou“, je závěrečný díl velké finále nejen pro velkou bitvou, ale i pro neobyčejné osudy jednotlivých postav. Jako zakončení „Jacksonova Hobita“ je „Bitva pěti armád“ povedený film a Peter Jackson to nakonec ustál se ctí. Pochvalu si zaslouží hlavně proto, že je to již šestý film (a poslední?) ze Středozemě.

Především pak Peter Jackson ukázal, že ono velké finále se neodehrálo jen mezi obrovskými armádami, ale především v nitru několika klíčových postav. Za to mu patří hlavní dík, že závěr nedegradoval jen na střet armád, ale udržel onu hlavní myšlenku knižních předloh jak Hobita, tak Pána prstenů, že záleží na činech i těch nejméně důležitých lidiček.