OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se řekne kanadský black metal, tak si krom této skvadry s divným názvem vlastně moc jiných výrazných spolků nepředstavím. A možná to tak má být. Dělat v metalu věci trochu jinak je v mých očích pro zemi javorového listu tak nějak typické. Například když se řekne „kanadský grindcore“, vybaví se mi jako první má srdcovka FUCK THE FACTS, kteří rozhodně nehrají typický grindcore, no a THANTIFAXATH jsou podobný příklad. Rozhodně to není typický black metal. Už první skladba vás na začátku znejistí. Ať jde o zvláštní mrazivou atmosféru, nervózní postrockové fragmenty, klokotavou bublající basu, smyčcové ambientní mezihry nebo nenadálé dějové zvraty. Kvílící kytrové debačky, kolem který je hmatatelný mlhavý opar, však jednoznačně ukazují na infernem osmahlou žánrovou škatuli, která je rouhačské trojce z Toronta asi nejblíže.
Ačkoliv skřehotavé vokály lehce bustrují, okolní zvuk je naprosto průzračný, nehledejte tu žádnou „androšskou“ blackmetalovou ušmudlanost. Toto je podzemní průzračný křišťál, který někdo hodně dlouho leštil a hýčkal. Oproti čtyři roky starému EP ubylo členů a já se hluboce skláním nad tím, jak plnohodnotně dokáže tato trojka tepat černokov. Místy mi „Sacred White Noise“ připomíná žánrově ryzejší a nabušenější verzi spolků jakou jsou KRALLICE. Na jednu stranu je to žánrově nezpochybnitelná práce, na stranu druhou se nedrží žádných klišé a nachází v rámci žánru velmi osvěžující vlastní cestu.
8 / 10
Sacred White Noise (2014)
Thantifaxath (EP) (2011)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Dark Descent Records
Stopáž: 42:32
Velmi dobrá věc, Dark Descent jsou zpravidla zárukou kvality...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.