INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vypravit se v pondělí do Divadla Pod lampou se vyplatilo. K vidění a slyšení bylo mnoho, krom jiného třeba britská teenage verze THE DILLINGER ESCAPE PLAN - navíc s ženskou zpěvačkou. A vidět ten virvál, při kterém se snažili z klubu nadělat třísky… to opravdu stálo za to. Vezměme to ale od začátku.
Přesně v osm vykopává MASADA. Kvarteto klučíků, kterým není snad ani dvacet, tu hobluje styl, jenž prožil zlatý věk v devadesátkách, tedy poctivý, uřvaný emo-hardcore. Mikrofony mají oba kytaristé proklatě nízko, takže se při zpěvu trochu groteskně krčí a poskakují kolem nich. Navíc je mají umístěné blízko sebe a kdykoliv zpívají oba, musí tak být proti sobě. Set má vše, co od podobné kapely potřebuji. Pláč ve zpěvu, punkový tah a jiskru. Navíc se ze spoře osvětlených prken "Lampy" hrne příjemná a svěží přímost mládí. Kdyby CODE ORANGE KIDS začali hrát emo, tak to určitě bude vypadat přesně takhle. Bezprostředně po jejich setu si říkám, proč, probůh, dávají Místní borci nejlepší kapelu na začátek?
Druzí jdou CARAVELS. Nikdy bych netipoval, že podobná hudba může růst ve sklepích Las Vegas, odkud kluci pocházejí. V rámci hardcoreové škatule éterická a vyklidněná hudba připomíná srážku LA DISPUTE a PIANOS BECOME THE TEETH. Vlastně před koncertem byli CARAVELS kapelou, na kterou jsem se nejvíce těšil. Milé, příjemně plynoucí, ale ve výsledku bohužel ničím výjimečné a lehce nemastné a neslané.
Situace se výrazně mění s příchodem baltimorských ranařů OCTAVES. Sice šíleně překouřený zvuk, který se slévá v jednu masu, ale současně je tady umaštěná rock’n’rollová energie. Ta sice stojí na podobném základu, jako předchozí CARAVELS, jen tu postrockovou melancholii nahrazuje přímočarý lauf a pozitivní vibrace, které prostřednictvím různých fórků mezi skladbami frontman Phil Fosler vysílá na všechny strany. Tuto jejich auru jen potvrzuje společné turné například s HORSE THE BAND a dalšími vypečenými spolky, které OCTAVES přitahují. Když tato párty-hardcoreová sebranka končí, začíná se připravovat britská banda teenagerů, kteří se do dramaturgie večera vmáčkli jako poslední.
Zase mě napadají ty CODE ORANGE KIDS. Proč? Možná proto, že jsem je ten den poslouchal. Nebo proto, že kytarista vypadá na šestnáct? V tom to není. Nebo možná je? Nevím. V každém případě EMPLOYED TO SERVE rozbili "Lampu" na malé kousky. Zpěvačka je od počátku pod pódiem a vše ostatní létá vzduchem. Chaotický hardcore řádně promíchaný s power/ violence a po hlavě přístup. THE DILLINGER ESCAPE PLAN v teenage věku a navíc s holkou za mikrofonem. Toto se jen tak nevidí. Koncert i pro třicet lidí je neskutečný mazec, oba kytaristé lezou na odposlechy, obecně provádějí neuvěřitelné kousky a do toho zvládají obstojně hrát. Zvuková tsunami, doprovázená pohybovým tornádem. Ryzí energie v tom nejčistším balení. Z "Lampy" odcházím pln dojmů. Takových koncertů prosím víc.
Plzeň, Divadlo Pod lampou - 19. ledna 2015
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.