Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zmizel hardcore a nahradil ho… no vlastně pop, ale furt je to dobrý. Ale už né tak jako dřív, chtělo by se dodat. Víc než post-hardcore nebo screamo je současné rozpoložení pocitářů z Baltimoru ukotveno v emotivně laděné klidné kytarovce, která koketuje s indie rockem. Kyle Durfey svým vokálem jen ojediněle zabrousí do poloh, kde se dříve spouštěl jeho charakteristický ubrečený řev, jímž dodával skladbám emotivní tah, který u mě stále nacházel příjemně mrazivou odezvu. Na novince vždy přibrzdí před místem, kde by měl přidat. To mě na „Keep You“ rozčiluje asi nejvíce.
Novinka zkrátka obrousila hrany. Víc se zpívá a už se neřve. Písničky jsou melancholičtější, ale i zbytečně patetičtější. Ubralo se na rychlosti. Stále silné kytarové linky se tak líně převalují na smutných melodiích a nad nimi Kyle s chvějícím se hlasem vzlyká. Stále je tu znát talent pro práci s dynamikou a pocitovostí písniček, jen už tu nejsou ta nejvypjatější spektra, která mě na kapele v minulosti nejvíce bavila. Jakoby si PIANOS BECOME THE TEETH sami od sebe zmenšili prostor, ve kterém se dříve pohybovali. Na ploše padesáti minut začne „Keep You“ místy i nudit, což se mi u minulých desek nikdy nestalo.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.