Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Křesťanský hardcoreový kazatel Josh Scogin má novou bandu. Po NORMA JEAN a THE CHARIOT zakládá kapelu s pro naši zemi osudovým číslem ’68. Jeho kumpánem není nikdo jiný než Michael McClellan z deathmetalových řezníků BECOMING THE ARCHETYPE. Co čekat? Budete překvapeni. K metalcoreovému tělocviku má jeho aktuální směřování celkem daleko. Minimalistická sestava, čítající jen dvě figury, dává tušit, že Josh Scogin skočil rovnýma nohama do něčeho zcela nového. Kořeny ale odříznout nejde, takže i na „In Humor And Sadness“ je rozpoznatelný odkaz chaotických hardcoreových výstřelků. Ty jsou však obklopeny špinavějším a garážovějším hlomozem.
Jsem trochu překvapený, že do podobné polohy Josh došel ve svém věku a hlavně po tom, co postavil dvě velmi úspěšné metalcoreové kapely. ’68 rozhodně nesměřují do hardcoreového mainstreamu. Svěží porce agresivity a touha hledat své vlastní cesty je typická spíše pro rané mládí, než pro veterána, který se svými kapelami hrál na těch největších festivalech.
Pro ’68 jsou typické výjezdy do hodně uvřískaného noise rocku, plného vazbení a disharmonického skřípění, to vše podpořené punkovým laufem, který dvojku hudebníků pohání po značně rozbouřené a žánrově pestré hladině. Josh Scogin tu dokonce nalézá i bluesově bolestné polohy v hrdle. Nenajdete zde jakoukoli snahu se zavděčit nebo ulehčit posluchači cestu k téhle desce, u níž je na jednu stranu rozpoznatelný její původ, na stranou druhou se ovšem nezapře touha zkoušet hledat vlastní a dosud neobjevené cesty.
8 / 10
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
