„One day I started to find my way, mama said be careful, don´t go away… „ Tak takhle vesele začíná titulní věc od Viu Drakh. Život je prostě moře flašek, jak kromě názvu názorně ukazuje i fakt vtipný obal jedné strany tohoto „sevninče“. Titulní věc Viu Drakh je dost odlišná od jejich materiálu na poslední desce Death Riff Society. Možná se jim tam nehodila, tak ji dali na vinyl. Není to takový death´n´roll, zní to spíše jako zrychlení a podladění punkový Motörhead, Fischův chraplavý vokál frázuje v pauzách mezi riffy a celá skladba je protkaná hevíkově znějícími sóly. No možná to byl záměr, protože i text je jednoduchý - o tom, jak se někomu bortí sny sotva vystrčí nos z rodičovského domu. Přívažkem k materiálu Viu Drakh je (jak už to na EP bývá) obligátní cover, tentokrát od punkových Accion Mutante, a to Crash Yuppies Must Die, doplněná vokálem Olliho z Helblazer. Prostě punk/crust, docela v pohodě, i zvukově (nahrávalo se v Hallem stejně jako při desce Také No Prisoners…). Viu Drakh mají ale rozhodně lepší věci, než je tahle legrácka. Tohle EP je spíš jakási vzpomínka na společně turné s druhými zúčastněnými…

Druzí zůčastněné jsou pochopitelně švédští punk/crustěři Driller Killer, kteří zde dokazují, že jinak už prostě hrát nebudou. Klasické punkové riffy, nějaké to „metalové sólo“ a šupito presto, jen ať je to za námi. Ilustrativní obal k titulnímu fláku, na kterém je pes s utrženou lidskou rukou v tlamě, vás možná pobaví, ale to je tak vše. Prostě průměrný punk/crust, o kterém po instrumentální stránce nelze říct nic objevného. Někoho to ovšem může neuvěřitelně bavit. Mne bohužel moc ne. Jako se Viu Drakh svou předělávkou hlásí ke svým punkovým kořenům, činí tak i Švédové. Jejich kořeny tkví (jak jinak, že?) v Discharge, zde se tedy baví při jejich Never Again. Normálka. Jako vzpomínka na turné je to počin příznačný, ostatně i momentky umístěné uvnitř obalu napovídají, že to bylo hlavně o zábavě. Jako muzikanti jsou ovšem Viu Drakh jednoznačně lepší…