Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co na tom, že Vikingové už vyměnili dračí lodě za ornou půdu a místo rabování se živí obchodem, činy předků je třeba uctívat a pět písně o hrdinských skutcích. Co na tom, že vlna folk metalu, která do obecného povědomí vynesla i finské ENSIFERUM, kulminovala před pár lety. Mnohé spolky to táhnou dál, jakoby se nic nestalo, někteří se tomu svému skotačení kolem vatry snaží dát kultivovanější tvář.
Ač ENSIFERUM nikdy ze své folk metalové cesty neustoupili, rozhodně od svých prvních počinů svou hudbu značně zušlechtili. Někdo tvrdí, že odchodem Jariho (WINTERSUN) ztratila skupina část svého kouzla zvěčněného na albu „Iron“. Na druhou stranu na posledních albech se kapela snažila svůj pagan metalový kolovrátek více obohacovat. ENSIFERUM Na „One Man Army“ si zachovávají své známé postupy. Některé motivy jsou ohrané až příliš, ale opět se vylouplo i několik nečekaných překvapení. Vedle ústředních pohanských popěvků a pompézních sborových refrénů se novinka rozprostírá od rychlých úderných skladeb až po intimních balady obohacené o ženský element.
Je pravdou, že písně komplikovaností neoplývají, ale celkově vzato je materiál dostatečně různorodý a hodný pozornosti po většinu stopáže. Finové pokračují ve stylu předchozího alba a nutno podotknout, že tato tvář sluší ENSIFERUM více než jejich počátky. Rozjezd alba, „Axe Of Judgement“, je zahalený do ponurého hávu, který z pochodového rytmu přechází až do symfo/blackového šílenství.Následující „Heathen Horde“ je již tradiční válečnický popěvek se zpěvným sborovým refrénem. Takových má tato kapela na svém účtu spoustu, ale ono to stále funguje. Stejně tak duet obou zpěváků ve „Warrior Without A War“, která ukazuje, že ENSIFERUM jsou stále kapelou, která své pohanské řemeslo zvládá dobře. „Two Of Spades“ jsou povedeným mixem folk metalové úderky a taneční „hopsačky“ a určitě jedním z nejpovedenějších kousků na albu.
V desetiminutovce „Descendants, Defiance, Domination“ se však projeví, že dlouhé instrumentální pasáže nejsou zrovna silnou stránkou kapely. Dokud se zpívá, haleká a skotačí, je vše v naprostém pořádku, ale natáhnout svých několik akordů na dlouhou stopáž přivádí posluchače k nudě a podřimování a nezachrání to ani tisícihlavý sbor bojovníků. Z jiného soudku je závěrečná „Neito Pohjolan“, de facto čistě folková skladba v rodné finštině, taková závěrečná třešnička na dortu. ENSIFERUM sice nejsou stylotvorní či kdovíjak inovativní, avšak stali se stálicí folk metalové scény, která si drží svou kvalitu a sebevědomě pokračuje kupředu.
„One Man Army“ je povedené album, různorodé, melodické a zábavné. Z novodobé historie je možná jedním z nejlepších počinů. Sice nepřináší mnoho nového, avšak obsahuje vyrovnaný a dostatečně pestrý materiál, chytlavé skotačivé písně i zádumčivé balady.
1. March Of War
2. Axe Of Judgement
3. Heathen Horde
4. One Man Army
5. Burden Of The Fallen
6. Warrior Without A War
7. Cry For The Earth Bounds
8. Two Of Spades
9. My Ancestor's Blood
10. Descendants, Defiance, Domination
11. Neito Pohjolan
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.