Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žánrový měňavec, který má ryze ženskou rytmiku, vyrostl na bedrech Bena Verellena, tedy týpka, kterého můžete znát z kultovních kapel jako HARKONEN nebo THESE ARMS ARE SNAKES. A pokud vám je to příjmení povědomé, tak vězte, že jeho brácha Dave Verellen je pevně spojen se jmény jako NARROWS nebo BOTCH. Pokud Vám některá z těch kapel něco říká, asi nebudete překvapeni, že od HELMS ALEE můžete čekat bahenní příchuť.
HELMS ALEE ale zdaleka nejsou jen další sludgoví sekerníci. Už jen proto, že v této trojce najdete i dvě holky. A na výsledku je to více než znát. Nejen ve vokálech, ve kterých se střídá silácký táhlý chraplák s melodickými ženskými vokály, ale i v aranžích, které ženský element prostě nezapřou. V HELMS ALEE se celkem přirozeně proplétají drsně zbustřené valivé plochy s něžně upředeným noise rockem, což vytváří velmi specifickou atmosféru, kterou v jiných kapelách nenalézám. „Sleepwalking Sailors“ na mě tak působí jako relaxační meditativní hudba pro ty nejošlehanější dřevorubce. Paradoxem je pro mě pak fakt, že tučný, do extrému zbustrovaný zvuk baskytary, vyluzuje Dana James a éterické kytarové plochy má na starosti Ben s kytarou. Ve vokálech se pak tyto role mění a Dana dodává magické spojení s vesmírem, kdežto Ben svým vokálem skladby kove pevně k pevné skále.
„Sleepwalking Sailors“ je první album, které HELMS ALEE natočili pod hlavičkou Sargent House, obě minulá alba nesla prestižní známku Hydra Head Records, což by mělo přesvědčit všechny, kteří ještě váhají. I na aktuální fošně tato trojka dál skvěle pracuje s principy hudební vzdušnosti a neprostupné hutnosti, stejně jako na albu „Weatherhead“. Trasu, kterou si HELMS ALEE v minulosti vytyčili, nijak neopouštějí a z mého pohledu je to celkem dobře, protože se mi jejich rukopis líbí.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.