OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Psí kusy dneska musíte dělat, aby si vás někdo všimnul. Počmárat se od hlavy k patě, oblékat se na vystoupení do gumy, být nejtrapnější z trapných, či alespoň lézt do zadku těm správným lidem na správných místech. Na samotném hudebním umu vám pak nemusí záležet, hlavně když obecenstvu vnutíte pocit, že je svědkem něčeho výjimečného.
Opakem jsou pak projekty, kdy o hráčské způsobilosti zúčastněných nemůže být žádného sporu a muzikanti se pod společnou hlavičkou sejdou s úmyslem vyzkoušet dosud nevyzkoušené, či alespoň prozkoumat nějaká ta méně probádaná zákoutí. Společenství HEART OF STORM je právě takovýmto spojením a svoji uměleckou vizi přijelo představit do naší republiky (mimo několika dalších zastávek) rovněž i do nového multifunkčního areálu Forum Karlín, které má mít kapacitu 3000 míst, a které svými obrovskými poloprázdnými prostory může evokovat Kongresové centrum (tedy dřívější Palác kultury alias PAKUL).
Zažili jsme již fúzi rocku s různými žánry či subžánry, ovšem spojení „rockový balet“ rozhodně nebude patřit k nejfrekventovanějším. Pravda, „balet“ je v případě HEART OF STORM dosti zavádějícím pojmem, protože spíše než o „Labutí jezero“ v hlomozu elektrických kytar jde o scénický tanec, doprovázený živým soundtrackem. Chvíli má převahu hudební složka, chvíli otěže pevněji tisknou taneční čísla, jde jim však o společnou věc – vyprávět příběh.
A ten se přes počáteční rozkoukávání skutečně dostaví. Pohybem a náladou hudby vyjádřená zamilovanost, nová poživačná žena, zrada, zklamání a smrt, tedy tradičně nastavené kulisy příběhu starého jako lidstvo samo. Hudebníci s označením HEAVY RELAX mají pro sebe „horní patro“ jeviště, vyplňují pauzy, v nichž se tanečníci, kteří operují dole, převlékají, či jinak chystají na další dění, a do tance jim pak vyhrávají převážně lehčí rock, AOR nebo něco podobného. Že s pokračujícím dějem dojde i k pořádné rockové bouři, netřeba jistě zdůrazňovat.
Mimochodem citový chlad a deštivá nálada, to byly hlavní součásti příběhu. Nechtějte po mě žádný rozbor tanečních prvků či snad počty otáček jednotlivých baleťáků, tomu rozumím jako koza petrželi. Nejen mužské oko však rozhodně musela zaujmout hlavní „záporná svůdnice“ s asijskými rysy, a pak také hlavní mužský hrdina, byť ten spíše svým účesem, bílým oblečením tenisty hejska a chůzí nabouraného robokačera.
Nejsilnější momenty představení se ukrývaly v jeho vyvrcholení, kdy nejen hudba sympaticky zhrubla a hráči se vytasili s nejsilnějšími melodickými motivy, nýbrž i tanečníci, převlečeni v jakýchsi Matrixovských převlecích, našeptávali „zhrzené milence“ chmury a pomocí dlouhých šál na pódiu vytvářeli zajímavé dění. Ovšem ani ve snu by mě nenapadlo, že se do podobného projektu podaří propašovat i basové a bubenické sólo. Byť ani jedno nebylo nikterak dlouhé, událo se. Inu, stará škola…
Nebudu tvrdit, že HEART OF STORM je projektem geniálním, nadčasovým či snad dokonce přelomovým. Nejsem si ani jist, zda by jedna složka obstála bez druhé, či zda bych bez zívání udržel pozornost při dalším opakování téhož, neboť žádným velkým příznivcem tanečních kreací nejsem. Nutno však uznat, že na první zhlédnutí to nebyl nezajímavý pokus, a pokud snad máte rádi jak (soft) rockovou hudbu s několika ostřejšími kusy, tak i moderní scénický tanec, mohla by vás „taneční rocková bouře“ přesvědčit. A co já vím, třebas i nadchnout.
FOTO POUZE Z MOBILU, BERTE JAKO ILUSTRAČNÏ
Tančí:
Stepan Gnezdilov
Sofiia Zalesskaia
Baina Basanova
Andrei Kuzinau
Marat Kandaulov
Sergey Ponomarev
Alena Nazarova
Renata Zakirzyanova
Maria Pismenskaya - Tsurkunova
Hrají:
Derek Sherinian - dirigent a klávesy
Tony Franklin - basa
Brent Woods - kytara
Igor Javad-Zade - bicí
Alexander Bazhenov - sölová kytara
Dmitry Pavlov - flétna, safoxon
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.