Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HELLOWEEN jsou rozjetá lokomotiva, která se žene plnou parou vpřed i přes to, že mnohdy pod kolejemi chybí pražce nebo dokonce i koleje samotné. Je to spolehlivý stroj, který každé dva tři roky vychrlí oblaka nového materiálu. Oblak většinou zůstává pozadu, až je větrem zcela rozptýlen. Jenže čas od času se jim podaří vypustit takový kouř, který je vidět přes celý horizont a v paměti zůstává celá desetiletí. Sice většina tvorby tohoto stroje na heavy metal mizí nenávratně v minulosti, svou kvalitu si ale drží. Heavy či speedmetalovému světu dali několik milníků, jenže tahle kapela nespí na lóži ze sedmi klíčů a pokračuje neúnavně kupředu. Logicky to čas od času nějaký článek jejich sestavy nevydrží, občas se soubor otřese poněkud více. Současná parta se nicméně zdá být stabilní.
Ke třicetiletému výročí vydání prvního alba si nadělili aktuální nahrávku. Avšak oproti jejich oslavě čtvrtstoletí v podobě „Unarmed – Best Of 25th Anniversary“ novinka není ničím originální ani netypická. Vlastně je to jen další řadové album, které časem zmizí za již zmíněným horizontem. S vydáním „7 Sinners“ jako by kapela chytla druhý (v jejich případě spíš šestý či sedmý) dech. Dle mého soudu to bylo nejlepší dílo od „The Dark Ride“, nicméně i následovník byl pořádně našlapaná nahrávka, dle některých ohlasů i lepší než „7 Sinners“. Jeden by očekával, že dojde k delšímu vydechnutí, ale to Michael Weikath a jeho parta nemá ve zvyku. Tentokrát je však znát, že tlak na nové album byl větší, než potřebná dávka tvůrčího potenciálu.
Na „My God-Given Right“ najdeme pár slušných písní, jejichž rukopis je nezaměnitelný. Jde o obě singlové skladby, „Battle´s Won“ a „My God-Given Right“. Obě stojí na chytlavé melodii, která svou uvolněností a zpěvností vyvolává vzpomínky dobrých dvacet let nazpátek v čase. V podobném uvolněném duchu pokračuje i „Stay Crazy“ a „Lost In America“. Zajímavé je, že více jak polovinu skladeb má na svědomí Andi Deris, včetně parádní „The Swing Of A Fallen World“, která na albu září vnitřním temným světlem. Je v ní cosi naléhavého, ponurého až teskného. Zcela se vymyká z nahrávky, která je svým pojetím spíš plytce povrchní. Za zmínku ještě stojí „Creatures In Heaven“, která je vlastně typickou skladbou kapely z posledních několika let, jenž se na tomto průměrném albu docela vyjímá. A dál? Tak nějak nic, spousta vaty. Materiál, který sice není nějak nepříjemný nebo mizerný, jen zcela nevýrazný a nezáživný.
„My God-Given Right“ se nepovedlo. Album je vnitřně nekonzistentní, je to spíš sbírka různorodých nápadů, které se k sobě moc nehodí, ale díky precizní studiové práci to jakž takž drží pohromadě. Polovina skladeb jen tak prosviští okolo hlavy, aniž by zanechala nějakou paměťovou či emocionální stopu. Veskrze průměrný materiál, bodík navíc dávám čistě jen za „The Swing Of A Fallen World“.
HELLOWEEN splnili normu a pro další dva tři roky mají klid. Pár slušných věcí, ale jinak nemastné neslané. Po předchozích dvou deskách výrazný propad dolů.
1. Heroes
2. Battle's Won
3. My God-Given Right
4. Stay Crazy
5. Lost In America
6. Russian Roulé
7. The Swing Of A Fallen World
8. Like Everybody Else
9. Creatures In Heaven
10. If God Loves Rock 'n' Roll
11. Living On The Edge
12. Claws
13. You, Still Of War
Helloween byla pro mě od debutu absolutní pecka. Pak bohužel skončil Kai, zesnul Ingo, přišly bubliny a chameleon a pak přišel Deris. Nic proti němu v růžové zmrzlině, ale tady je to fakt o ničem. Kromě Better than raw a Dark ride zbytečnosti, v nichž novinka pokračuje. Vyjma dvou singlů průměr. Jak to sakra ten Kai dělal, že první tři fošny jsou našlapané od první vteřiny do poslední?
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!