OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dnes už se skoro nechce věřit, že THE TANGENT označil kdysi zakladatel a multi-instrumentalista Andy Tillison za jednorázový projekt, který složil z hvězd rockové progrese. Jenže od skvělého prvního alba "The Music That Died Alone" uplynulo už 12 let, kapela prošla spoustou personálních změn a proměnila se (alespoň pro mě) ve stálici a jistotu. Pokud je tohle čistokrevné pojetí art/prog rocku synonymem jisté stagnace a mentální zastydlosti, nacházím jen málo kapel, které by stagnovaly ve svém hudebním bezčasí s takovou grácií a humorem jako Tillisonův band.
Zpět k "The Music That Died Alone" - tohle barvité plátno hudební nostalgie je pro nové album podstatné, protože "A Spark In The Aether" se podtitulem prohlašuje za přímého pokračovatele debutu. Jsem obvykle skeptický k albům s pořadovým číslem II, ale v případě THE TANGENT nejsou pochyby na místě. Jedinou námitkou je, že oproti brilantně provázanému a soudržnému albu z roku 2003 přináší "Jiskra v éteru" dramaturgii blízkou spíše pozdějším deskám Britů - první a poslední kompozice sice tvoří motivický rámec, ale vedle nich nalezneme rozmáchlé samostatné příběhy, které s dávkou úsměvného a upřímného pamětnictví vzpomínají na dobu, kdy byl art/prog/canterbury sound na vrcholu sil a dráždil hudební kritiky svou nabubřelostí a okázalostí.
Desku odpaluje a završuje titulní skladba, která vyniká euforicky tepající rytmikou a opojným nosným motivem kláves, který svým naivně pozitivním nádechem vyvolává přiblble blažený úsměv. Tillison byl vždy mistr hry s patosem a vzpomínkami na hudební mládí, ke kterým se dokáže nutkavě upínat, zároveň je ale i ironicky reflektovat. Mám pocit, že ještě nikdy nebyl v evokaci svých mladistvých vzorů tak důsledný jako třeba v psychedelických memoárech "Clearing The Attic", skutečném přebírání se zaprášenou krabicí hudební historie, která ve svém středu obsahuje pro mě velmi osobní a luxusně provedenou poklonu PINK FLOYD z období zlomové desky "Meddle".
THE TANGENT mají jasně stanovený styl, který charakterizuje inklinace k chytlavým melodiím, groovy pasážím, uvolněným flétnovým vyhrávkám a především ke strhujícímu Tillisonově vypravěčství. Andy ve své tvorbě kombinuje svižné texty, výrazná témata a nápaditě spletené žánrové reminiscence. Vrcholem desky je v tomto ohledu rozverná hudební road movie "Celluloid Road", na které THE TANGENT překonají za necelých 22 minut celé Spojené státy. Geniálně spletené cestovatelské dojmy, odkazy na popkulturu (zejména tu celuloidovou), přesně vyvážený sarkasmus a obdiv k USA a tematické střídání aranží, které evokují ráz jednotlivých regionů - pokud by se mě někdo zeptal, proč má dnes smysl poslouchat žánr zakoukaný o tři dekády do minulosti, "The Celluloid Road" bych mu pustil jako odpověď. Rozhodně jeden z vrcholů vyrovnané diskografie kapely.
"A Spark In The Aether" je prostě "pure joy". Potěší instrumentální výkony, potěší poetika alba, potěší fakt, že vedle Stevena Wilsona je Andy Tillison dalším progerem, který pochopil význam dynamiky a novinka je tak skutečnou lahůdkou pro ucho a kvalitní aparaturu. Tahle deska je prostě vstupenkou na barvitý trip mimo čas a trendy. Pro mě jsou THE TANGENT chytrou ozdobou progové scény, kapelou, která v trochu zatuchlém éteru ještě stále po staru jiskří.
Další atraktivní Tour de Prog od jedné z nejautentičtějších kapel žánru.
8 / 10
A Spark in the Aether (2015)
L'Etagère du Travail (2013)
Le Sacre du Travail (2013)
COMM (2011)
A Place On The Shelf (2009)
Down and Out in Paris and London (2009)
Not As Good As The Book (2008)
A Place In The Queue (2006)
Pyramids & Stars (live) (2005)
The World That We Drive Through (2004)
The Music That Died Alone (2003)
predosla fosna Le Sacre du Travail mi sadla viac, toto je take nemastne neslane... kvalitnejsi vokal by to mozno vytiahol vyssie, ale vyraznejsich napadov je tentokrat poskromne (ak teda vobec nejake)...
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.