OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro ty, co to ještě neví, tak i Plzeň má svoji koncertní „náplavku“. Pódium z europalet a pár světel se choulí pod mostem U Jána, přesně v místě, které dříve fungovalo jako obývák plzeňským bezdomovcům. Ochozy mostu i prostor náplavky jsou už zdálky zaplněny pestrou směsicí figur od hoperů, přes thrashery v džískových vestách s nášivkami, až po bandu hipsterů srkajících nápoje z lahví clubu Maté. Když scházím z nábřeží k Radbuze po nové železné konstrukci schodů, míjím improvizovaný bar i nově udělaný ponton, na kterém švitoří zamilovaná dvojice.
Už z dálky slyším, jak Ondra „Sifon“ Anděra rozjíždí hity z alb „Atomová včela“ a „Tanec Sekyr“. Za ním už stepuje VLADIMIR 518 v černých brýlích, otočen k řece. WWW jsem naposledy slyšel s hostujícím Pavlem Fajtem za bicí soupravou, projekcí a samozřejmě Milesou Zrnič. Dnes je tu jen Ondřej sám a dělí svoji pozornost mezi rapování a pouštění smyček a samplů. Ačkoliv je v okolí minimálně pár stovek lidí, těsně před scénou je celkem prázdno a jen několik tanečníků. Jakoby si sem lidi přišli spíše pokecat, než poslechnout WWW. Nebo že by všichni čekali na VLADIMIRA? Už u WWW si všímám, že jeho set je poskládán trochu jinak, než jsme zvyklí. Mění se rychlosti a zvuky. Vše je minimalističtější a syrovější.
Set VLADIMIRA 518 vlastně bezprostředně navazuje na WWW. „Sifon“ prostě po jednom tracku započne předěl, při kterém si VLADIMIR bere mikrofon. Následně se plní i první řady u scény a začíná výběr toho nejlepšího, na čem se VLADIMIR 518 kdy podílel. I tady je znát, že skladby nejedou z originálních tracků. Tracky jdou totiž za „Sifonem“, který po čas setu živě sází rytmy, pouští beaty, vypomáhá s vokálem. Zvuk je úspornější a industriálnější. Skvěle tak hudba zapadá pod most, jehož pilíř zdobí nedokončené grafiti nějakého začátečníka a kouty smrdí močí.
Zaznívá průřez všeho. Desky „Gorila vs. Architekt“, „Idiot“ i pecky od PSH. Začátek setu s „Du dolů“ následuje „Planeta Praha“, ve které melodické části dává „Sifon“. Jsou tu i hitovky jako „Město je prales“, feat s Hugo Toxxxem, „Meleme meleme kávu“, pak samozřejmě hyperego songy od PSH, včetně nejnovějšího singlu „Já to říkal“. Na závěr třeba „Nemám zájem“. Pár věcí VLADIMIR sjíždí jen tak, nasucho a bez smyček, což dodává večeru další grády.
Slečny v první řadě řádně divočí, lezou na podium, objímají VLADIMIRA, žďuchají zadkem do „Sifona“, shrbeného nad samply, případně se snaží tlapkat na VLADIMIROVY intimní partie. VLADIMIR je ale profík a něco podobného ho, zdá se, nerozhází. Trochu mě mrzí atmosféra, při které je cítit, že výměna energie neprobíhá tak, jak by si to tento koncert zasloužil ze strany publika, ale to se dalo „odfiltrovat“. Pro mě ale super koncert, jenž měl zcela jiný feeling, než jakákoliv jiná show WWW nebo VLADIMIRA 518, který by si díky své unikátnosti zasloužil rozhodně lepší odezvu.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.