Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pätnásty album NAPALM DEATH, nazvaný „Apex Predator – Easy Meat“, je medzi nami už od konca januára a keďže ND sú v rámci cca aspoň dvoch žánrov titanom, míľnikom, základom a zákonom, sluší sa napísať o ňom aspoň pár viet. O birminghamskej legende vlastne už nemá cenu mlátiť prázdnu slamu len preto, aby bola recenzia dlhšia, stačí pár vetami opísať, čo pre nás Shane, Barney, Mitch a Danny majú tentokrát.
Na ich šiestom albume pre Century Media je štrnásť skladieb, ktoré môžeme charakterizovať ako typický materiál ND. Po celkom znepokojujúcej, divnej, industriálne ladenej titulnej veci sme v hre. Nie je to také experimentálne ako naposledy, žiadne saxofóny či čisté vokály (možno v „Hierarchies“ sú nejaké atmosférickejšie momenty). Tak či onak je tu ďalšie ich poňatie vývoja. Klasický grind na úrovni, tu a tam s trochou crustu, HC a metalu prevažuje, je to veľa „návratov“ až takmer do 80. rokov, pochopiteľne s oveľa vyspelejším zvukom a hudobníckou zručnosťou.
Hoci celkovo hudba znie riadne priamočiaro, energicky a agresívne, z času na čas – a dosť často – zachytíte veľmi špecifickú prácu s disharmóniami, ktoré skladbám dodávajú istý znepokojujúci feeling. A je tu tiež pár grind/metalovo/industriálne ladených kúskov, pripomínajúcich časy „Inside...“ a „Wounds...“, predpokladám, že za týmto by mohol byť Shane, keďže grind core, industrial, noise a elektronické prvky ho baví spájať už oddávna, stačí si spomenúť na jeho projekt MALFORMED EARTHBORN s Dannym Lilkerom.
Tentoraz tu teda máme NAPALM DEATH až na kosť, nedeje sa nič strhujúco nového, kapela pracuje v rámci vlastných, už daných hraníc, ale „Apex Predator...“ je album stále hodný vypočutia, pokiaľ ste dlhoroční fanúšikovia legendy a viete, o čom grind core je.
8 / 10
Throes of Joy in the Jaws of Defeatism (2020)
Apex Predator – Easy Meat (2015)
Utilitarian (2012)
Time Waits For No Slave (2009)
Smear Campaign (2006)
The Code Is Red...Long Live the Code (2005)
Leaders Not Followers: Part 2 (2004)
Order Of The Leech (2002)
Enemy Of The Music Business (2000)
Words From The Exit Wound (1998)
Inside The Torn Apart (1997)
Diatribes (1996)
Fear, Emptiness, Despair (1994)
Utopia Banished (1992)
Harmony Corruption (1990)
From Enslavement To Obliteration (1988)
Scum (1987)
Datum vydání: Pátek, 23. ledna 2015
Vydavatel: Century Media Music
Stopáž: 39:57
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
