Druhý den je něco jinak. Už na první kapele ve vnitřní scéně si všímám černých triček s logem MOTÖRHEAD. Někteří jsou už ve čtyři hodiny řádně posilnění pivem a potácejí se po areálu. Vidím tu i celé rodiny s dětmi. Táta, máma, děti, všichni ve stejnokroji této kapely. A hlavně lidí je tu o poznání více. Nakonec je druhý den tak dvaapůlkrát bohatší na návštěvníky, které přitáhli hlavně dva headlineři druhého dne, krom Lemmyho družiny tedy ještě němečtí GUANO APES.

Svoji pouť druhým den začínám v hangáru vnitřní scény, kde lidé plují na pohodové vlně domácího rockabilly. MORDORS GANG je jedna z mála oldschoolových kapel, která dokáže kombinovat české texty a ryze americký hudební styl, aniž by to budilo úsměv. Koncert má šťávu, příjemnou atmosféru, silný country a psychobilly podtón. Na další koncert odcházím do Papírny s dobrou náladou a za to vděčím právě těmto Plzeňákům.

V Papírně se právě chystají k hraní maďaři MIDDLEMIST RED. Banda holobrádků bez řidičáků, každý zhruba šedesát kilo, a přesto tvrdě školí v tom, jak se má dělat rocková psychedelie. Pomalu se valící skladby mají sílu Nicka Cavea a to nekecám. Celou dobu si pokládám otázku, jak je to možné, že toto telecí kvarteto, dokáže předkládat rockovou hudbu ve stylu o několik generací starších a hlavně zkušenějších hudebníků. Navíc s takovou sebejistotou. Barové hymny, které se líně pohupují v dýmu cigaret. Hudba ze života. Navíc asi jediní v Papírně, kteří mají rozumný zvuk. Objev druhého dne mám od této chvíle jasný. Bravo.

Když se vracím do hlavního areálu, zaujme mě dvojka na hlavní scéně. Francouzi THE INSPECTOR CLUZO jsou totiž dva rockoví magoři v oblecích, kteří rozhodně zaujmout umí. Jejich výživný funk rock je jen jednou částí programu. Druhá číst je složena z fórků, kteří tito dva dávají jak na sebe vzájemně, tak na publikum nebo i MOTÖRHEAD, co mají na hlavní scéně hrát po nich. Bubeník často odchází od bicích, občas má v roce jiné rytmické nástroje, někdy imituje Lemmyho a jeho mrtvolný způsob hraní, jindy dělají jiné vylomeniny. Někdy mi tato dvojka připomíná jinou a známější kapelu TENACIOUS D, za kterou stojí nezaměnitelný Jack Black. Rozhodně pestrý set plný přehnaných fistulí, romantických klišé a funk-metalových nášlehů.

V hangární vnitřní scéně JEREMY? Rozhodně takový odvaz nejsou. Sice je hrají i na MTV a jsou to mnohem mladší a vystylovanější kluci, než hrubiáni z THE INSPECTOR CLUZO, ale nechávají mě zívat. Pouští do lidí pop rock, který má tu a tam tendenci živelněji vybuchovat, ale zábava to rozhodně není. Kapela i přes všechen ten pohyb na scéně působí vlastně nudně.

Švédští MOVITS! Jsou přesným opakem. I když se dá říci, že jejich festivalová vystoupení jsou si vzájemně velmi podobná, ale i tak mě nepřestávají nabíjet. Hiphop, jazz a electroswing v jednom vroucím kotli. Navíc s pozitivní show, která vás prostě nutí hýbat se, nejde zůstat jen tak stát. Návyková záležitost i přes to, že texty jsou ve švédštině. Nezávisle na žánrech MOVITS! dokazují, že pokud je něco hudebního ze Švédska, většinou to stojí za to.

Posilněn tímto setem letím do Papírny stihnout alespoň část koncertu domácích DONNIE DARKO. Tato kapela je vlastně až na jednoho člena v současnosti totožná s poslední sestavou někdejšího plzeňského živlu SHOGUN TOKUGAWA, ale chybějící člen je tu irelevantní. Je jím totiž zpěvák Afro, který se po většinu setu na pódiu vyskytuje jako nedílný element divoké atmosféry, to když se několikrát pokusí spáchat sebevraždu stagedivem do nepříliš početné první řady. I přes to, že tu není zdaleka tolik lidí jako na kapelách typu MUCHA, tu však vládne mnohem uvolněnější a „rockerštější“ atmosféra. Zvuk jako vždy v tomto klubu ideální není, ale kapela to dohání nasazením, a když už tu někdo hází kytarou, tak je mu jedno jak a kam dopadne. DONNIE DARKO se s tím „neserou“ a z toho, co jsem měl v možnost v Papírně vidět, patří k tomu nejlepšímu. Skvěle zvládnutý upocený rockový koncert, při kterém nešlo jen sedět opodál.

DEAD BY APRIL v hangáru se s tím naopak „serou“. Měl jsem pocit, že éra numetalu je už za námi, ale zřejmě se mýlím. Klavírní podkresy, hutné kytarové zářezy a cukrkandlový vokál kombinovaný s tím řvaním. Do toho opravdu nepovedené elektronické podklady. Všechno špatně, včetně roztleskávání a pózované pódiovky. Mám pocit, že jsem se vrátil o více jak deset let zpátky. Koho tohle může dnes bavit? Po koncertě vidím dva asi patnáctileté kluky v čerstvě zakoupených tričkách kapely DEAD BY APRIL. Inu, doufám, že z toho rychle vyrostou, protože tato kapela byla opravdovým přehmatem, kdy si Rock for People sáhl na dno.

Na harmonogramu už mám napsaná jen dvě jména. GUANO APES a MOTÖRHEAD. U prvního z nich jsem očekával trochu unavený koncert kapely, která má nejlepší léta už dávno za sebou a možná i nějaké ty faleše od vlčice Sandry, která stojí v čele tohoto kvarteta. Opak byl však pravdou. Sandra Nasic snad nestárne. S naprostým přehledem dává i náročnější zpěvové party z nových desek.

Celý koncert začíná méně syrovějšími kousky, jako například „Carol aAd Shine“ z nového alba, ale dochází i na osvědčené jistoty z přelomového debutového alba „Proud Like A God“ jako je vypalovačka „Open Your Eyes“. Tu začíná basová linka v nezvyklém intru a tak je celkem legrační sledovat, jak masa lidí před hlavní scénou největší hit kapely během první minuty vůbec nepoznává. Na chvostu setu dochází i na další dva superhity a to snowboarďácký hymnus „Lords Of The Boards“ a cover od ALPHAVILLE „Big In Japan“.

Set plný napěchované energie a dobré nálady. Sandra například dokázala zhruba třetinu kotle svléknout do půlky těla a tak byly v prvních řadách k vidění jak chlupaté hrudě mužů, tak i ženské podprsenky, a někdy i to, co podprsenky stráží. Z tohoto koncertu museli spokojeně odcházet i ti, kteří měli očekávání hodně velká.

Po nich nastupují MOTÖRHEAD. Když jsem je naposledy viděl, psal se rok 2011 a tenkrát Lemmy Kilmister sebejistě a pohodově vládl celému festivalu. Dnes byla situace jiná. Už když téměř sedmdesátník Lemmy nastupoval k mikrofonu, zdálo se mi, že se nějak zcvrknul.

Měl jsem možnost ho sledovat z blízkosti několika metrů a bylo cítit, že jeho neotřesitelná jistota, se kterou vždy nastoupil k mikrofonu a pronesl „We Are MOTÖRHEAD And We Play Rock´n´roll“ je v tahu. Nebylo to jen v tom, že občas neustál vokál nebo že se mu třásly ruce při hraní, ale i v gestech a pohledech. Občas jsem měl pocit, že se rozhlíží trochu zmateně, jakoby nevěděl, kde vlastně je.

Při jeho zdraví (a předchozím životním stylu) a věku však musím vyseknout obrovskou poklonu, za to, že v tom hicu odehrál koncert, tak, jak se stalo. Velmi tomu napomohly i obě dvě figury po jeho boku. Hlavně kytarový hrdina Phillip Campbell neustále pobíhající po scéně dodával koncertu šťávu sóly.

Set byl složen bezchybně. Začátek ve formě „We Are Motörhead“, po „Over The Top“ kytarové sólíčko následované peckami jako je „Rock It“ nebo „Last Woman Blues“. Fláku „Doctor Rock“ z alba „Orgasmatron“ (jejíž titulní skladba zazněla hned poté) vévodila bubenická exhibice, která jen potvrdila, jaký drive MOTÖRHEAD získali v osobě Mikkeyho Dee. Finální konec setu patří dvěma největším hitům kapely, a to osmdesátkové rockové hymně „Ace Of Spades“, která připravuje půdu pro finální „Overkill“. I šťoura jako já odchází vlastně spokojen, navíc s pocitem, že viděl živoucí legendu. Zřejmě naposledy.