Den druhý. Procházím kolem scény, kde hrají JELEN a rychle od ní mizím pryč. Tento mrdkoidní nástupce DIVOKÝHO BILLA mi nahání kopřivku. Horší dnes bude snad jen ADRIAN T. BELL. Na Full Moonu zvoní kytary v indie stylu. Té nezúčastněné ledabylosti je tu na mě možná až moc, víc se do toho koncertu zakousnout by bylo fajn, protože hudebně jsou HISSING FAUNA OK. Před šesti lety parta kluků, která mě srala na Fluffu, protože kouřila uvnitř stanu, vyrostla v jednu z mála kapel, jenž dokáže uchopit žánr bez domácího chuťovýho ocasu. Koncertně víc šťávy a bude to fajn.

Mířím na hlavní scénu. Program slibuje dobrodružnou a vzrušující folk-trance WARSAW VILLAGE BAND. Mno, asi si vzrušení a dobrodružství představujeme každý jinak. Slovanské popěvky, ospalá rytmika a odpolední výheň. Mnohem zajímavější pohled na folklór nabízí Slováci z LA3NO CUBANO. Kromě slovenského folklóru do vroucího tanečního kotle míchají covery, balkán, arabskou hudbu, funky, reggea a mnoho dalších žánrů. Vzniká barevná, skotačivá směs, před kterou juchá mračno nadšených lidí.

Ve folku ještě zůstaneme. Dávám si africký dvojblok KASIA ALLSTARS a ABAVUKI. Ti druzí, i když nehrají na hlavní scéně, jsou mnohem větší pecka. Rytmické bubnování je jen kulisa pro neskutečný rej na několik marimb a žesťů, nad kterými víří jihoafrické nápěvy. KASIA ALLSTARS jsou mnohem tradičnější, včetně oděvů, nástrojů a pohybových kreací. Z roztančené sestavy zaujme hlavně zamračený kytarista, který ani v těch nejrozjetějších momentech neudělá úkrok, ani nevyžene zakaboněný mrak z obličeje.

V rychlém sledu dávám několik setů, z nichž zaručeně nezklamali DEATHS. Před nimi hráli SLUTE IN MOTION, tedy taneční podklady a do toho indická flétna, ale zdaleka se jim nepodařilo vytvořit atmosféru tak elektrizující a dusnou, jakou předvedl Igor Bruso z Kamčatky, který si svoje odbyl i v domácích klubech s hardcorovou kapelou SLAVE DRIVER. Zajímavý a originální vizuál podtrhující hudbu, která byla tím nejvíc „tačing“ setem z kapel, které jsem ještě neviděl živě. Jejich set naprosto zastínil SKY TO SPEAK, kteří jsou živě a bez projekce přeci jen trochu bezvýrazní.

Naopak velmi tučně se zapsala banda mafiánů BLACK STROBE, kteří zcela jistě mají rádi Kmotra, DEPECHE MODE a NICKA CAVEA. Hodně hrubý blues rock s elektronikou, kterou bych klidně oželel, zakládá hlavně na vizuálu a charismatu Arnauda Rebotiniho, který se často chodí k bicím dopovat whiskou. Jejich set má šmrnc jako málokterý a není to jen pomádou ve vlasech a zabijáckou image.

BRATRY EBENY intenzivně poslouchám od „Tiché domácnosti“ z roku 1995. To album miluju. Trochu se stydím, že jsem se zatím nikdy nepropracoval k jejich živému koncertu. Až teď. Díky Barvám je teda mám podobně jako před dvěma lety další mou oblíbenkyni RADÚZU. No a co vám budu povídat, jsou skvělí! Koncert otevírá právě „Za malou chvíli“ z alba, která mě k nim dostalo. Přímo se tetelím při mňoukání bezpražcové basy. Záhy přichází i „Nic není tak horký“ z aktuálního alba „Čas holin“. Marek Eben přirozeně reaguje na publikum, set má spoustu historek, narážek, mimo jiné i na včerejší vystoupení BJÖRK. Došlo i na „Folkloreček“ s taneční vsuvkou, která sklízí bouřlivý ohlas. Budu muset na samostatný mimo-festivalový koncert. Teď už to vím.

Na hlavní scéně nudí KASABIAN svým sterilním pop-rockem, dávám tomu asi čtyři skladby a nic. Nezaujmou ani divnorockeři THE HOLYDRUG COUPLE, kteří mě z nahrávek přijdou mnohem zajímavější. Připravuji se na poslední tři sety, od kterých vím, že mě odzbrojí. Prvním je THE CINEMATIC ORCHESTRA. Epický soundtrack do života. Tohle je prostě dokonalost kloubící v sobě jazz, vážnou hudbu a dechberoucí scénično. Zavřu oči a ta hudba mě nese na svých křídlech daleko daleko od Ostravy. Však tihle týpci už udělali nejeden soundtrack. Božský. Ostravo znovu díky.

Podobné to mám vlastně i s KALLE, na které dochází záhy po tanečním pohlazení hodně hrubým pilníkem, který obstarali ST.VINCENT. Když se mě před rokem a půl ptali z aktualne.cz, z koho si pustím do kalhot v roce 2014, neváhal jsem ani minutu. Jasně, že to budou KALLE A NOD NOD. Avšak nejen za rok 2014. Z jejich koncertu jsem si sednul na zadek i dnes. Zas a znova. Jen vokál a kytara. Pecky silné tak, že je nikdy nedostanu z hlavy. Verčin hlas je láska nesoucí se vzduchem. Otevírá srdce. Jen proto, aby se v něm Michael Gira pošťoural něčím, co je rezavé a hrubé. Tyto dvě kapely těsně za sebou, to je lístek do blázince. SWANS mají maniakální zvuk, průrazný a hutný. Netušil jsem, že to bude na té malé scéně „tak moc“. Ten šedovlasý pán s kytarou započal rituál čiré destrukce. Repetetivní riffy ničí vše v cestě. Tohle rozhodně není kapela pro běžného návštěvníka Colours. Lidi zdrhají, uši krvácí a mě to hypnotizuje. Gira je čaroděj. Před spaním mi jeho riffy dláždí cestu do dalšího dne.