Třetí den začínám s polskými THE DUMPLINGS. Je to zjevení, kluk a holka, kterým ještě ani nenalejou pivo, tu školí o dvě generaci starší kapely. Dvě děti co dělají jiskřivou indie elektroniku. Ona nedávno vyndala z pusy rovnátka a zpívá jako bohyně. On přehazuje baskytaru za klávesy, kytaru za synťáky. Jeden z vrcholů dne a hned v úvodu.

Jdu ke Gongu a trávím tu čas ve společnosti FAIZ ALI FAIZA. Pákistánského súfisty, který si během hodiny zpěvů několikrát sáhl do nirvány. Jen doplním, kdo jsou súfisté. Súfismus je hodně nejednotná mystická odnož islámu, kterou reprezentují například tancující dervišové v Turecku, jenž se snaží tancem souznít s Bohem nebo se mu minimálně přiblížit. FAIZ ALI FAIZ podobnou cestu nastupuje srze zpěv, kterým se se svou eskadrou hudebníků šponuje k tranzu. A to se mu i daří. Extatická hodina plná repetitivních rytmů a melodií a někdy až hysterického, ostře vysokého vokálu dovolávajícího se božské přítomnosti.

Z něho se jdu někam zklidnit. Potkávám dost holek, co se držej za ruce, takže se zcela jistě přibližuji ke scéně, kde mě čeká ANETA LANGEROVÁ. Její set je milé pohlazení. Druhá skladba, kterou je hitovka „Svatá Kordula“, začíná roztancovávat lidi. Naposledy jsem vlastně Anetu viděl před dvěma roky taktéž tady, jen v Gongu při mnohem komornějším představení. Toto je parádní popový set.

Z něho mířím na Full Moon stage, abych se přesvědčil o kvalitách další zpěvačky, Viktorie Marksové. Měsíčňané DIV I DED přirovnávají k MANON MEURT, nominace na objev roku v několika cenách jejich slova podtrhuje a já je musím vyvrátit. Podepisuji se pod názor, že je to „jalový“. Nemastná neslaná a živě nevýrazná pop rocková všehochuť bez výrazných míst. Tudy tedy ne. Asi budu muset omrzet GAGARINY, ale co, však je ještě párkrát uvidím. Mířím na diskusi s Petrem Pelikánem na téma: Máme se bát Islámu?

To, že je Petr Pelikán honorární konzul Súdánu, vím i já, bohužel to neví moderátor, tak nevím, jak je to s jeho přípravou. V diskusi mu sekunduje Daniel Křížek. Zaznívá mnohé. Od Pelikána jako muslimského konvertity zdvižený prst před uprchlíky. Integrace nefunguje. Vysvětlování muslimského konzervativismu. Mám pár dotazů, ale lidí, co se chtěj ptát, je mnoho. 

Jeho slova trochu vyvrací další set. Íránská zpěvačka Rita, doprovodná kapela složená z židů, jenž mají kořeny v Tádžikistánu, a Mark Eliyahu je rozený v Dagestánu. To je hodinový program nazvaný MARK ELIYAHU FEAT. ALAEV FAMILY AND RITA. Multikulti kotel nacpaný skvělou hudbou. Rita má hlas, který čaruje. Škoda, že takové talenty jsou právě ve státě, kde duchovní vůdce Sajjid Alí Chameneí stále drží zákaz zpěvu. Pak už jen KILL THE DANDIES! A to je vám pecka. O této kapele jsem mnoho slyšel, ale nikdy neviděl živě. Garážový rock narazil do psychedelie. Ta banda má vše, co by měla mít. Šmrnc, atmosféru i karisma.

Mířím zpátky do Gongu. Irská diva Camille O´Sullivan na začátku setu bloudí po publiku v kostýmu z maličkými žárovkami. Takový chodící vánoční stromeček. Parádní cover od Nicka Cavea doplňuje opravdu skvělou prací s publikem, dramatickými výstupy, svlékáním, vyzouváním, nazouváním, naléváním vína a v neposlední řadě famózním zpěvem.

Kámoš a velký fanoušek této kapely mi pár dní před Colours říká: „GALLON DRUNK jsou hlavně klubová kapela, na velkém festivalu to nebude ono.“ Omyl. I kdyby scéna měla tři kilometry, GALLON DRUNK se svými démony ji beze zbytku ovládnou. Duo sjetého Jamese Johnstona a multiinstrumentalisty Terryho Edwardse zabíjí. Chápu, že to má Nick Cave tak rád. Špína se valí z Full Moon scény. Nenápadná „Before the Fire“ zapaluje set, na jehož konci vše lehlo plamenem vazbících kytar a zbustrovaných kláves, jenž tvrdošíjně vpíjely do mozku ten jeden riff z „The Speed of Fear“. Na to nezapomenu. V posledních dvaceti minutách je James Johnston v extází. V jedné ruce drží kytaru, s níž mává jako s kyjem, a druhou hraje na klávesy. Takhle má vypadat vyžilej rockér. Potlesk je nekonečný.

Poslední hřebík do rakve zatlouká TVRDÝ HAVELKA. Už je pozdě. Možná proto mi dneska jejich cover Žiletek sedne víc, než ten božskej od GRIDE. Kdo nezná originály, si to tak nevychutná. V noční hodinu před spánkem jsou ty jejich neonové zlaté superhity na pomezí snu geniální. Při „To Svět Se Posral“ mi v mozku exploduje malá atomovka. Gong měl divnou atmosféru a lidi, co evidentně nevěděli, na co jdou. Ti to prostě nedali. Škoda, že to končí. Nechce se mi.