Mířím na Ještěd. Na kapelu JEŠTĚD. Cestou vidím prázdno na NARAJAMĚ. Škoda, jazz rockových kapel s cimbálem moc není. Malé zastavení, ale stále mířím na Ještěd. Je to tu. Vyšplhal jsem k Full Moonu a JEŠTĚD ještě nehraje. Mám štěstí. Nestandardně mají zpěvačku a v jedné skladbě i zpěváka. Hudebně je to kytarová něžná náladovka. Hostující zpěvačka Makak vypadá jako elementál vzduchu, jakoby se mohla každou chvíli rozplynout, když udělá nějaké to áááá nebo óóó. No to je krásné ráno! Štvou mě jen dlouhé pauzy mezi skladbami a zvuk basy, který je kovový a mě by tu lahodil spíš med. Na basu jsem hált náročný – vím. Hostující Kittchen čte svůj text z mobilu, před výkonem má proslov. Občas je vtipný. Občas méně. V každém případě hudba vynikající.

ZUBY NEHTY už zdaleka nejsou ty rozverné holčiny z alternativní punkové hospody. Spíš maminy, co zuby nehty drží kapelu. A v tom je to kouzlo. Je to vyklidněnější, než si pamatuji. Jsem už taky šedovlas a šedovous, takže si holky pamatuji, když ještě byly holky. Hudba už tolik nejiskří, je to takové mateřské pohlazení.

Následují dva opačné póly akustických kytar. WILLIAM FITZSIMMONS je hovado s vyholenou hlavou a vousem jako Krakonoš. Skládá však ty nejcitlivější akustické hymny, co můžete slyšet. Uvědomuji si, že jsem včera vůbec nebyl u hlavní scény. Mexikánce RODRIGO Y GABRIELU však neminu. Mastí na kytary, jakoby byl poslední den světa. Živě parádní. 

Pak se stalo něco, co jsem nečekal. Jdu do Gongu na arabskou bandu kolem modernisty za bicí sestavou IMEDA ALIBIHO. Gong zpola zaplněný, v sestavě bicí, basa, housle a klávesy – ne právě arabské nástroje. Dohromady ale dávají naprosto skvostnou směs tanečního arab’n’rollu, kde zefektovaná basa zní hned jako několik tradičních nástrojů. Již od poloviny někteří lidé vstávají a tančí. Pestrá směs arabského folklóru, rocku i elektroniky. Aplauduje se ve stoje a velmi dlouho. Možná nejlepší set dne.

Táhne mě to k Full Moonu. INHERITANCE mám naposlouchané a recenzi k jejich poslednímu EP asi už tři měsíce rozepsanou. Jejich epický instrumentální postrock s piánem funguje skvěle ze sluchátek a každou chvíli při nich sníte, ale za bílého dne se do toho nějak neumím dostat. Atmosféru rozfoukává vítr. Tohle asi nebude hudba na velké venkovní scény. Škoda, že nehráli uvnitř třeba na Electronic stage. Věřím, že tam by jejich set měl mnohem větší sílu.

Při OTHER LIVES se strhnul malý liják, který trochu vybílil plac před scénou. Se mnou to ale nehnulo. Z těch rockových kapel jednoznačně špička na hlavní scéně. Indie rockový základ doplněný o další košaté, až výpravné pasáže funguje skvěle. Když doprší, mají nad scénou svatozář z bílého naducaného obláčku. Celé to působí až magicky. Epický rock, který pro tentokrát dokázal ustát i tu největší scénu.

O venezuelsko-britských FUMAÇA PRETA, kteří ukončují Full Moon stage, jsem toho slyšel mnohé. Zázrak, objev, nový fenomén, skloňovala se slova kolem mne. No a povím vám, že je to živě nafouknuté a kabaretně oblečené nic moc. Jak se mi celkem líbí jejich psychedelické experimenty s rockovou škatulí z jejich studiové práce, tak živě mě to vlastně neskutečně nudilo. I ty kostýmy byly blbý. Jednoznačně velká očekávání a jedno z největších zklamání festivalu.

No nic, jdu na další nový fenomén, MIKA. Také se mluví o zázraku. Nástupci Freddieho Mercuryho, se kterým prý nesdílí jen sexuální orientaci, ale i dechberoucí rozsah hlasu. Někdo říkal pět oktáv. Jsem zvědav. No a ... showman to rozhodně je. Scéna vypadá jako město a dívky podle pískotu v prvních řadách evidentně omdlévají s vlhkými kalhotkami. Možná i kluci mají vlhké trenky, protože MIKA fakt válí a s publikem pracuje na jedničku s hvězdičkou. Například tomuto napůl Libanonci někdo do in-earu radí s tím, co říci mezi skladbami. Často se tedy mezi skladbami uchyluje k češtině, kterou zvládá, jakoby tu minimálně pět let žil. Na mainstreamovou hvězdu, od které očekáváte, že to utáhne na svoji osobnost, tohle sedlo výtečně. Pecky však útočí na první signání a trvanlivost, jakou mají QUEEN, rozhodně mít nebudou.