OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako minulý rok se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se zaryly do paměti! Dneska to maj doma MAYHEM, SOULFLY, NUCLEAR ASSAULT, AD NAUSEAM, TOUCHÉ AMORÉ a MONUMENTS!
MONUMENTS - za první kapelu tohoto roku, která rozeskákala většinu publika. Za první kapelu, která usadila publikum na bobek. Za to nafalšovanou palmu na hlavě Chrise Barretta. Za to, že dokáže chytnout věci, které po něm fans hodí. Za to, že dokáže zpívat v publiku a u toho ještě exnout nabízené pivo.
AD NAUSEAM - za soustředěnost. Za profesorský death metal s velkou dávkou citu. Za to, že mě hned prvním vystoupením posadili na prdel. Za to, že mi kolega Reaper bude závidět.
TOUCHÉ AMORÉ - za to, že podobné kapely na Brutalu vůbec hrají. Za nejpříjemnější set dne. Za atmosféru. Za to, že jsem nebyl zdaleka sám, kdo řval texty.
NUCLEAR ASSULT - za to, že starý thrash stále žije. Za nejlepší oldschool dne. Za to, že Dan Lilker za ta léta, co u nás hraje, dokáže česky poděkovat bez jakéhokoliv akcentu. Za to, že propagují GRIDE.
SOULFLY - za to, že se při své tělesné konstituci ještě Max odlepí od země, když dělá hop hop. Za starý pecky. Za nový pecky. Za to, že tentokrát měl koule na to, aby ho zabírala kamera. Za to, že má koule na to, mít na sobě kytaru, i když ta mu vlastně nehraje. Za to, že alespoň trochu smyl pachuť z minulého vystoupení (ne o moc, jen trochu). Za ostatní Cavalery v SOULFLY.
MAYHEM - za nejlepší divadelníky dne. Za lebky. Za kosti. Za kapuci, přes kterou opravdu není vidět.
Speciální cena dne Brutal Assault areál:
Za to, že výrazně srovnali druhou cestu na Zelenou louku. Za stanovou scénu se zvukem o několik levelů lepším, než tomu bylo minulý rok. Za stanovou scénu, ve které to větrá. Za hlavní bránu, která dýmá. Za to, že vždy prochcanou zeď u levého podia vyřešili elegantním pissing kanálkem. To je přímo na
BA Nobelovku.
Borec na konec: Týpek, kterého jsem už po druhé kapele viděl v tomto „fun“ stavu. Vydržel tak tři hodiny. Gratulujeme!
(článek neprošel redakční korektúrou, páč byl psán a zveřejněn ve tři v noci)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.