Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako minulý rok se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se zaryly do paměti! Dneska to maj doma MAYHEM, SOULFLY, NUCLEAR ASSAULT, AD NAUSEAM, TOUCHÉ AMORÉ a MONUMENTS!
MONUMENTS - za první kapelu tohoto roku, která rozeskákala většinu publika. Za první kapelu, která usadila publikum na bobek. Za to nafalšovanou palmu na hlavě Chrise Barretta. Za to, že dokáže chytnout věci, které po něm fans hodí. Za to, že dokáže zpívat v publiku a u toho ještě exnout nabízené pivo.
AD NAUSEAM - za soustředěnost. Za profesorský death metal s velkou dávkou citu. Za to, že mě hned prvním vystoupením posadili na prdel. Za to, že mi kolega Reaper bude závidět.
TOUCHÉ AMORÉ - za to, že podobné kapely na Brutalu vůbec hrají. Za nejpříjemnější set dne. Za atmosféru. Za to, že jsem nebyl zdaleka sám, kdo řval texty.
NUCLEAR ASSULT - za to, že starý thrash stále žije. Za nejlepší oldschool dne. Za to, že Dan Lilker za ta léta, co u nás hraje, dokáže česky poděkovat bez jakéhokoliv akcentu. Za to, že propagují GRIDE.
SOULFLY - za to, že se při své tělesné konstituci ještě Max odlepí od země, když dělá hop hop. Za starý pecky. Za nový pecky. Za to, že tentokrát měl koule na to, aby ho zabírala kamera. Za to, že má koule na to, mít na sobě kytaru, i když ta mu vlastně nehraje. Za to, že alespoň trochu smyl pachuť z minulého vystoupení (ne o moc, jen trochu). Za ostatní Cavalery v SOULFLY.
MAYHEM - za nejlepší divadelníky dne. Za lebky. Za kosti. Za kapuci, přes kterou opravdu není vidět.
Speciální cena dne Brutal Assault areál:
Za to, že výrazně srovnali druhou cestu na Zelenou louku. Za stanovou scénu se zvukem o několik levelů lepším, než tomu bylo minulý rok. Za stanovou scénu, ve které to větrá. Za hlavní bránu, která dýmá. Za to, že vždy prochcanou zeď u levého podia vyřešili elegantním pissing kanálkem. To je přímo na
BA Nobelovku.
Borec na konec: Týpek, kterého jsem už po druhé kapele viděl v tomto „fun“ stavu. Vydržel tak tři hodiny. Gratulujeme!
(článek neprošel redakční korektúrou, páč byl psán a zveřejněn ve tři v noci)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
