OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Při spojení slov folk, Massachusetts a Boston se fanouškům tvrdé muziky nejspíš vybaví tamní pověstná celtic metalová scéna, která už se pár let těší globální oblibě. Nejen kombinací irských lidovek, kšand a placatých čepic živ je Bostoňan. WILDERUN jsou poměrně mladou metalovou kapelou, která je inspirovaná jiným (i když ne tak komerčně úspěšným) trendem - folk metalem. Na ploše dvou alb si tahle "zelená čtveřice", která se mimochodem nebrání ani kšandám, ani placatým čepicím, vypěstovala poměrně svébytný sound, v němž se střetává žánrová metalová fúze s velmi živým proudem amerického folku.
Už povznášející kombinace zvuku mandolín a dulcimeru v úvodním tracku jejich druhého alba "Sleep at the Edge of the Earth" celkem jasně signalizuje, že WILDERUN mají blízko k americkým tradicionálům a vzdálená jim není ani v Bostonu kulturně silná irská linie. Nenajdeme tu ale žádné metalové verze notoricky známých lidových odrhovaček. Folkové motivy sice tvoří jakési melodické refrény celé desky, ale WILDERUN s nimi pracují volně. Jejich projev se těžko někam pevně vřazuje, spíš se v něm prolíná několik různorodých přístupů - jak metalových, tak folkových.
Obrovskou devizou nové desky WILDERUN je její plynulost. Struktura alba je charakteristická dlouhými, vzájemně propletenými kompozicemi, v nichž se variují zhruba tři ústřední motivy. Jakýsi kontemplativní útěk do divočiny ducha je v podání bostonské čtveřice nesmírně vtahující. Těžko se z něj vydělí jen jeden segment, protože skladby jako by se vzájemně komentovaly a vedly spolu živý dialog - co se v jedné zaskví jako folkový drahokam, zopakuje druhá v metalové bouři hněvu a naopak. I nosný motiv, který celkou desku uvozuje, se díky jemným proměnám neoposlouchá. A když ho kapela nechá ve ztišeném závěru zarecitovat klavírem, máte pocit, jako byste jeho část vlastně slyšeli poprvé.
WILDERUN tak nepotřebují k životu skládat různorodé pohanské hymny - stačí jim jeden hymnus, který pečlivě opracovávají, rozvíjejí a zase se pomalu vracejí k jeho středu. Se zvyšujícím se počtem poslechů se pak dostavuje povznášející pocit, že co se zprvu zdálo jako snadno přístupná kolekce povědomých metalových riffů a hezkých dryjáčnických refrénů, je ve své podstatě mnohem vrstevnatější záležitostí. "Sleep at the Edge of the Earth" je unikátním příkladem metalové desky, která se dalšími poslechy neopotřebovává, ale naopak roste.
Svým epickým rozmachem aspirují WILDERUN na přiřazení k symfonizujícím heavy metalovým bardům, v jiných momentech zase progově zalomí riffy a rytmiku nebo se nechají dravě zmítat death / black metalovými inspiracemi až ke křehkému lyrickému utišení. Nikde ale nesetrvají příliš dlouho. Když už je chcete osočit z toho, že znějí jako BLIND GUARDIAN, přeskočí najednou do trochu jiného hudebního vesmíru. I když jsou segmenty desky povědomé, celek zní svébytně a vzpouzí se generalizacím.
"Sleep at the Edge of the Earth" je trpělivá, skvěle vystavěná deska, které je radost odevzdat imaginaci. Skoro v každém momentu se za důvěru umí odměnit. Ač se místy dostavuje pocit, který by Bilbo Pytlík nejspíš popsal slovy "příliš malá vrstva másla natřená na příliš velký krajíc", je to jen daň za odvahu nahrát koncepční desku se silným vnitřním příběhem a vývojem. Byl by hřích, kdyby bostonští boys zůstali jen objevem pro pár vyvolených. V čase naprodukce zaměnitelného patosu je tohle nocování pod širákem na okraji Země výjimečný zážitek.
Deska jedním dechem neskutečně epická i zakřiknutě lyrická. Folk-metalový bostonský čundr až na samý kraj světa. Deska, kterou je třeba spíš poslouchat než jen slyšet.
8,5 / 10
Epigone (2022)
Veil of Imagination (2019)
Sleep at the Edge of the World (2015)
Olden Tails & Deathly Trails (2012)
co ja viem, ide to tak odnikadial nikam, vzdy pri tom strasne zaspim...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.