Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
RED SPAROWES jsou stále odmlčeni, takže dejme prostor jejich úlomkům, jež jsou aktivní nadmíru. Těmi fragmenty jsou kytaristka a zde také zpěvačka Emma Ruth Rundl spolu s multiinstrumentalistou Gregem Burnsem. Už jejich minulou EP desku kolega Dalas chválil ve stručném průvodci post-rockem před pár lety. My se teď podíváme na zoubek desce nové a velké.
Album pojmenované po svůdné biblické postavě, která je letmo dvakrát zmíněna v Novém zákoně, začíná přesně tam, kde EP „Kitsune“ končilo. Zasněný postrock, který ždímá psychedelii, indie, ambient nebo velmi temné blues, tu je vyveden jen snad o něco ostřeji než v minulosti. Tam, kde se minulá tvorba halila do mlhy, jsou teď kontury kompozic ostřejší a často míří někam k post-punku. Naprosto určující je pak barva vokálu, kterou Emma Ruth vládne. Zde je vidět kus práce, zpěvy jsou vybroušenější a více pracují s náladou a dynamikou hlasu. To samé lze říci i o rytmice. Bubeník Andrew Clinc si tu hraje s maličkostmi, které vyjedou na povrch až několika posleších. Vzhledem k základní sestavě se jedná o velmi košatou hudbu, která je hravá a zasněná současně.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.