INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Atmosférické hardcoreové spolky mají v současné mnoho podob. DARK CIRCLES z kanadského Montrealu reprezentují tu temnější, syrovější a zběsilejší tvář žánru. Na jedné straně syrně dusné kytarové plochy, na druhé nepolevující crustová rytmika, která vše s punkovým odhodláním pohání dopředu. Tam, kde končí temnota, tam začíná metalová čerň. A to ve své ryzí formě. Tedy studená blackmetalová vánice a vyvýškované kytary strouhající melodické postupy, které ignorují první signální soustavu.
DAKR CIRCLES jsou továrnou na velmi živelný pocit zmaru. Nechybí jim divokost, syrovost a intenzivní emocionalita. Vše se žene nezadržitelně kupředu, ten vnitřní crustový tah téměř nejde zastavit. Jen v několika osamocených chvilkách se přeřazuje z rychlosti „ničivé tornádo“ na „neklid před bouří“. O to více si užijete plochy, kdy jen skřípají kytary za doprovodu sílícího ambientního hukotu, případně dalekého cinkání kostelního zvonu. V tomto ohledu má album opravdu feeling, který lze bez jakéhokoliv zaváhání označit jako apokalyptický.
7,5 / 10
MMXIV (2014)
MMXIII (2013)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Moment of Collapse, Grain of Sand, Désordre Ordonn
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.