Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
U.D.O. studiově po patnácté. Když to jen tak odhadem spočítám (při přibližném průměru deseti skladeb na album), znamená to dobrých stopadesát skladeb z pravého těžkého kovu, které projekt někdejšího zpěváka ACCEPT napsal a zvěčnil za osmadvacet let existence. A stopadesát skladeb, to už je nějaké číslo, pročež není žádný div, že se v něm Udo Dirkschneider a spol. občas poněkud ztratili.
„Decadent“ ale žádným „ztracením se“ naštěstí netrpí a po výborném předchozím zápisu „Steelhammer“ znamená znovu jistotu pro všechny ty, kterým v žilách koluje solingenská ocel. Kupodivu, neboť kapele se v posledním desetiletí moc nedařilo vydávat dvě podobně vyrovnaná alba za sebou, a samozřejmě se aktuálně zavírala do nahrávacího studia teprve podruhé bez Stefana Kaufmanna. Ale nová košťata Smirnov a Heikkinen zkrátka ještě stále dobře metou, což se ve spojení se skladatelským apetytem hlavního šéfa zpětně ukazuje jako sázka na správnou minci.
Jistě, albu by znovu slušela kratší stopáž, ale to je věc, na které jeho hodnocení rozhodně nestojí. Tím jsou především jednotlivé skladby samotné, jež se, s přihlédnutím k tradiční poznámce o stále stejné kovové písničce, dají vesměs hodnotit jako povedené a přiměřeně zvučné, a to až někam k „Under My Skin“, odkud už přece jenom sleduji jisté „rozptýlení“ skladatelské pozornosti. Jinak úvod v podobě „Speeder“ a titulní „Decadent“ snese skutečně těch nejpřísnějších měřítek a i další kousky v pořadí mohou nabídnout slušnou porci přísného riffového heavy metalu s výraznými refrény („House Of Fake“, „Mystery“, „Pain“, „Meaning Of Life“ nebo „Breathless“) či příslušného baladického napětí („Secrets In Paradise“). Nic, co bychom už neslyšeli, samozřejmě, ale na druhou stranu také nic, co bychom slyšeli každý den. Berte nebo nechte být, jak praví klasik, k čemuž mi dovolte dodat, že já bych si, s dovolením, tentokráte vzal.
7 / 10
We Are One (2020)
Steelfactory (2018)
Navy Metal Night (Live 2 CD/DVD) (2015)
Decadent (2015)
Steelhammer (2013)
Celebrator (2012)
Rev-Raptor (2011)
Dominator (2009)
Mastercutor Alive (Live 2 CD) (2008)
Mastercutor (2007)
Metallized - 20 Years Of Metal (Best Of) (2007)
Mission No. X (2005)
Thunderball (2004)
Nailed To Metal - The Missing Tracks (2003)
Man And Machine (2002)
Live From Russia (2001)
Best Of (1999)
Holy (1999)
No Limits (1998)
Solid (1997)
Timebomb (1991)
Faceless World (1990)
Mean Machine (1989)
Animal House (1987)
Vydáno: 2015
Vydavatel: AFM Records
Stopáž: 59:21
Seznam skladeb:
1. Speeder
2. Decadent
3. House Of Fake
4. Mystery
5. Pain
6. Secrets In Paradise
7. Meaning Of Life
8. Breathless
9. Under Your Skin
10. Untouchable
11. Rebels Of The Night
12. Words In Flame
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.
