Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TESSERACT zase trochu vyměkli. No a? To přece nevadí. Dokonce jim to takhle i sluší. Zvláště, když k sobě opět přitáhli zpěváka, se kterým jim to slušelo nejvíce. Snad by jim to konečně mohlo i nějaký ten čas vydržet. Daniel Tompkins podává na novém albu již tradičně skvělý výkon. Krom jeho bezchybného příspěvku dodává nahrávce specifický charakter slapovou technikou i baskytarista Amos Williams. Mnohdy je jeho nástroj přímo neodělitelně vpit do kytar, jindy trochu rušivě odsekává ambientní plochy. V každém případě jeho smysl pro rytmus a stavbu basových linek dodává TESSERACT specifickou složku, kterou se mnoho příbuzných kapel pochlubit nemůže. Lze říci, že Tompkins a Williams tvoří pilíře, na kterých novinka stojí. Zbytek je zvuk a strunná atmosféra.
Oproti minulosti zmizela koncepčnost a hroty. S novou nahrávkou se už nedá o TESSERACT mluvit jako o metalové kapele. Skupina míří někam do progrockových vod. Pryč jsou riffové vánice. Vokál se také nevydává do extrémnějších poloh, nejvíce tlačí na pilu v pasáži, která jde směrem k rapu, a bohužel musím říci, že i rytmicky se výraz kapely zjednodušil.
Tím se dostávám i k tomu, s čím mám na současné nahrávce největší problém. „Polaris“ prostě propluje, je to příjemné setkání, ale moc toho nezanechá. Na mě působí jako kompromis mezi emocemi, hitovostí, atmosférou, technikou a tvrdostí. Výsledek je takový, že tu je pár hezkých téměř soundtrackových ambientně pojatých pasáží, několik zajímavých groovů, které tvoří hlavně basa a bezchybný zpěv, ale ve výsledku nic výrazného, k čemu bych se za rok nebo dva vrátil.
toto je zase jeden z tych albumov, do ktoreho pocuvania sa musim vyslovene premahat... ani neviem, naco si to robim... nakoniec to do vas nasilu vlezie a o par momentoch mozete povedat, ze sa vam vlastne aj pacia, ale k comu to je dobre vlastne... a to ci je to heavy alebo nie je uplne jedno, ked v podstate nie je moc co pocuvat... bod hore za odvahu ist si svoje...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.