Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KEN MODE jsou šílenci. Jejich poslední koncert na Sedmičce byl rozhodně jeden z nejintenzivnějších v minulém roce. Jejich zvuk je ještě skřípavější než CODE ORANGE, Jesse Matthewson má štěkavější a nasranější projev než sousedovic pitbul po dvoudenní hladovce a syrovost je nejdál ze všech rockových vazelín, které jsem kdy slyšel. Možná to bude tím, že KEN MODE nejsou jen tak obyčejný noise rock. Přesahy do toho nejšpinavějšího hardcoreu, případně sludge metalu jsou více než citelné. Hardcoreová témata otevírají vlastně i texty, avšak s nadhledem sobě vlastním.
Nové album je snad až na úvodní skladbu trochu otevřenější a rockovější. Trochu míň se vazbí a bahní a víc se hobluje. I tak je zvuk na mnohých místech rezavější než hřebík z rakve vaší praprabáby, leckdy mě chřestivost a nestálost basového běsnění připomíná mé oblíbené domácí baskytarové tornádo DEVEROVA CHYBA. Nejen tím jsou ale současní KEN MODE živi. Ve skladbě „The Owl…“ například objevíte i violové intermezzo. Ten zvuk a některé domalovánky mě baví takovým příjemně povědomým stylem. Když si člověk zjistí, kdo za deskou stojí, dojde mu proč. Šedou eminencí desky „Succes“ je totiž Steve Albini.
Pro mě nejšpinavější rock’n’rollová deska minulého roku a také jedna z nejlepších. Jestli zas někdy přijedou do naší republiky, rozhodně neseďte na zadku a jděte se na to peklo podívat.
8,5 / 10
Null (2022)
Loved (2018)
Success (2015)
Entrench (2013)
Venerable (2011)
Mennonite (2008)
Reprisal (2006)
Mongrel (2003)
Mongrel Tour (EP) (2002)
Internet (EP) (2000)
Awaken (2000)
Bran Neck & The Oral Goat (1999)
Datum vydání: Pondělí, 15. června 2015
Vydavatel: Season Of Mist
Stopáž: 37:08
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
