Sedmé Star Wars jsou filmem, o kterém se mluví. Nejen v souvislosti se zlámanými komerčními rekordy a fanouškovským dojetím, ale i v mnohem temnějších souvislostech. Podle některých jde jen o zmatený plagiát Nové naděje, který nepřináší nic nového a to málo, co přináší, nedává smysl. Po několika debatách jsem s ohledem na hatery došel k yodovskému: „Much confusion I sense in them.“ Přiznávám se, že jsem v posledních dnech velmi mnoho přečetl zmámený pocitem, který jsem zažil naposledy v éře Pána prstenů. Berte proto následující jako takové adventní fanboyovské běsnění. A protože se dneska všechno píše v „X bodech, proč něco je / není“, volím i já tuto temnou formu.

Pár vyjasňujících tezí na úvod: ani já nejsem nadšený z toho, jak Lawrence Kasdan a J. J. Abrams scenáristicky vyřešili druhou polovinu filmu. Netvrdím, že další recyklace totožného plánu nezavání ledabylostí. Nevadí mi však, že zápletka je poskládaná z různých známých elementů - elementů, které za a) do kánonu Star Wars neodmyslitelně patří b) vycházejí z principu nové trilogie jako svého druhu restartu, jenž se řídí současnými popkulturními pravidly. Chci ukázat, že sedmička obsahuje dost významových posunů a zajímavých příběhových linií na to, aby obstála jako samostatný úvod do nové trilogie i jako důstojné rozvedení epizod předchozích. Že jsou níže SPOILERY, asi nemusím zdůrazňovat.

1. Síla už není požehnáním, ale rodovým prokletím

Pamatujeme si to všichni. Ošlehaný blonďáček, který na pouštní planetě sní o nových světech a o tom, jak dobude vesmír, až se mu konečně do cesty připlete popletený protokolární droid a jeho tajnůstkářsky hvízdající kolega. Společně ho dovedou k muži, který „zná dávné tajemství“ a může mladého nezkušeného jelimana provést modelovým iniciačním rituálem – vytržení ze známého prostředí, seznámení se s novými pravidly, jejich přijetí a konečně závěrečná zkouška, v níž novic prokáže, že je hoden odkazu.

O mysteriózní Síle víme vlastně v Nové naději velmi málo (připomeňme si, že soustavnější filozofický výklad poskytne až mistr Yoda v následující epizodě Impérium vrací úder), ale z pohledu Luka je to požehnání – element, který mu otevře dimenzi výlučnosti, po níž touží. Ovládne svoje smysly, vytříbí svůj talent a na konci získá princeznu… no vlastně ne tak úplně. Ale Síla tu zkrátka funguje jako pohádkové dobro, které dá hrdinovi moc čelit padouchovi a realizovat se v novém prostředí. O její temné straně máme tušení, ale hlavní kladné postavy se vnitřně netýká.

Další dvě epizody všechno ošklivě zamotají, protože do manicheistického schématu dobro x zlo vnesou „románový“ twist. Síla v nich není jen požehnáním, ale i darem, který se může rychle změnit v prokletí. Síla umí rozvrátit duši. Stačí, aby se z modelového pohádkového rytíře dobra stal obyčejný člověk, který je zmítaný běžnými emocemi a: „… Fear leads to anger, anger leads to hate, hate… to suffering.“ Ve filmu Impérium vrací úder končí bezstarostné mládí a začíná traumatická dospělost, v níž s velkou mocí příchází i velká zodpovědnost. Hranice mezi temnou a světlou stranou síly neprobíhá mezi hrdiny, ale uvnitř hrdinů, což je princip, na němž stojí i tzv. nová trilogie... a velká část novodobé západní kultury. Není se proto co divit, že když nová hrdinka Rey poprvé ucítí silnou manifestaci Síly, tedy když se dotkne světelného meče svého příbuzného (?) Luka, necítí už euforický pocit kontroly nad svými smysly, ale pouze a jen úzkost. Jakoby se jí vrátilo cosi, co kdysi znala a zapomněla, protože to bylo příliš traumatizující.

Nová naděje byla příběhem o zrození kladného hrdiny, který je schopný čelit zlu, Síla se probouzí je mnohem spíše příběhem dědičného selhání a prokletí, které vychází ze samotné povahy moci, kterou si Jediové osvojují. Mnohé elementy se tu opakují, ale neskládají totožný význam...

2. Rey není ženskou verzí Luka

Překvapivě ale jedním z těchto elementů NENÍ postava Rey, která, dle některých, jen reprodukuje Skywalkerův příběh. Stejně jako v případě bodu 1 i tady pochybovači příliš podléhají úmyslným vnějším podobnostem a přehlížejí, že sedmá epizoda pod vrstvou citací pracuje s poměrně rafinovanými významovými posuny.

Ano, Rey žije na pouštní planetě a vydává se ke hvězdám poté, co potká droida, mentora a Millenium Falcon… ale co je podstatou její poutě? Je to znovu ona Skywalkerova neklidná touha dotknout se vesmíru a opustit příliš banální rutinu života farmáře? Samozřejmě, že ne. Rey je zcela opačným typem hrdiny. Skywalker je snílek-objevitel, hledící vzhůru, Rey je sběračka minulosti, vázaná k rodné (?) poušti. Luke sní o nových horizontech, Rey (jak správně postřehl kolega Kamil Fila) žije v troskách minulosti a živí se tím, že je směňuje za pochybné příděly stravy. K pouti ke hvězdám je spíše donucena okolnostmi a do poslední chvíle nejen že se chce vrátit na rodnou planetu Jakku, ale dokonce i zarputile odmítá akceptovat svůj dar. Je tedy opět podstatně složitější symbolickou entitou, než s jakými pracovala významově prostá Nová naděje. A rozhodně není totožná ani s Lukem z epizody V a VI, byť je s ním bytostně spojená.

Spekulace, proč tomu tak je, se různí. Já se v zásadě kloním k výkladu, že jde o hrdinku, která je svázaná s Lukovým pokusem vzkřísit řád rytířů Jedi, ale z důvodů, které se ještě dozvíme, byla vlivem „Skywalkerova učitelského kolapsu“ vehnána do exilu a dočasnému potlačení svých schopností i vzpomínek. Nezapomínejme, že ač se to z dosavadních šesti dílů úplně nezdá, tak obvyklý pedagogický postup Jediů spočívá ve výchově velmi malých dětí. Nelze vyloučit, že Rey byla s něčím podobným spojena – rodově, osobně.

Vodítkem může být její flashback v polovině filmu, který je komponovaný ze zatím nesourodých obrazů z nikdy nevyprávěné minulosti a odkazů na staré epizody; slavného Lukova výkřiku NO! v momentě, kdy se dozvěděl Vaderovu totožnost a hlavně tajemné věty „Rey… these are your first steps!“, která je kompozitem Yodova a Obi-Wanova hlasu (nebo spíš hlasů). Zdá se zkrátka, že Rey do starého příběhu hledání rovnováhy Síly zapadá velmi významně, ale z úplně jiného konce než Luke.

Vzato kolem a kolem: vedle povrchových podobností je mezi Lukem a Rey podstatný typový rozdíl, byť obě postavy pocházejí z podobného mytologického kadlubu. To ale velká část popkultury…

3. Kylo Ren není kopií Darth Vadera

Skoro každá debata s „pochybovači“ se k němu stočí. Je to jenom pubertální „trapák“ a špatná imitace zla, nebo je tu ve hře mnohem víc? Nepochopit Kylo Rena znamená minout se s jádrem nových Star Wars. Jak už jsem naznačil v bodě 1, sedmá epizoda je charakteristická motivem boje s vnitřním zlem i rodovým prokletím a „rytíř smutné postavy“ Kylo je toho ztělesněním. To on s Rey tvoří skutečné jádro inovace nového kánonu.

Obě postavy jsou spojené vnitřní nejistotou a problémy s identitou (ne náhodou snímají v určité chvíli masky – podobně jako třetí hledající se novic Finn). Oba nějakým způsobem odmítají „bitvy svých předků“ – Kylo odmítá přijmout zničení Vaderova odkazu, Rey Skywalkerův meč. Ale celá analogie jde možná ještě hlouběji. Víme, že Kylo alias Ben Solo odmítá akceptovat odkaz svých rodičů, zasloužilých rebelských bojovníků a vzbouří se i proti Lukově učení. Založí si vlastní řád (Rytíři Ren) a přimkne se na stranu záhadného svůdce Snoka.

Přitom se ale projevuje jako zmatený mladý muž, který svou nejistotu maskuje odpozorovanými gesty a agresivitou, která zdaleka přesahuje chladnou důstojnost Sithů. Kylo je náboženský fanatik a ne náhodou evokuje „zmatené mladé muže, kteří se přidávají na stranu teroru“. Je to plagiátor nedostižného vzoru, který velká rozhodnutí nechává na druhých. Darth Vader v Nové naději demonstroval totální zlo, Kylo Ren přiznaně zastupuje zlo banální, tedy velmi aktuální koncept, který se v blockbusterech výrazně prosadil v souvislosti s restartem superhrdinů. Do budoucna tak jako padouch nabízí velký potenciál – zatímco Anakin byl Jedi pokoušený zlem, Kylo je lotr pokoušený dobrem. Všichni víme, kolik legrace s nimi bývá.

I Kylo potvrzuje, že Síla se probouzí je epizoda významně založená na motivu zápolení s minulostí a s rolemi, které postavám odkázali jejich rodiče. V případě staré trilogie na toto téma s výjimkou několika náznaků v Návratu Jediho nedošlo, v trilogii nové zase Anakin vystupoval jako bytost bez otce, zrozená duchem svatým… tedy Silou. Ale zdá se, že freudovskému principu nejde utíkat do nekonečna. Mladí si to vyžerou…

4. První řád není Impérium

Víme o něm málo, ale na první pohled připomíná spíš šílenou náboženskou sektu, která si osvojila to nejničivější z učení Palpatina vulgo Darth Sidiouse. Díky historicky prvnímu stormtrooperskému dezertérovi Finnovi máme alespoň dílčí představu, jak celé tohle nacismem zavánějící divadlo funguje – vybírá si malé děti a vychovává je podle svých principů. Možnou paralelu s řádem rytířů Jedi posiluje i ono slovo „první“: Luke hledá první chrám Jediů, Snoke zjevně sestupuje hluboko pod politické machinace Darth Sidiouse, který byl schopný stvořit impérium z trosek rozhádané Republiky čistě mocenskými úskoky. První řád přebral infrastrukturu a některé insignie Impéria, ale funguje jako teroristická organizace mimo hranice (stále) slabé republiky. Není zatím jasné, jak velké území kontroluje a proč se kdysi vítězní Rebelové stále musí projevovat jako partyzáni, ale je očividné, že porážka Sidiouse nevyřešila základní problém: nefungující a slabou galaktickou demokracii.

Na internetu se pochopitelně hned objevilo několik výkladů, hledající paralelu mezi Prvním řádem a ISIS, ale když se oprostíme od absurdní snahy hledat přímé politické referenty, není to úplně marná aluze. První řád funguje jako militantní sekta uctívající fundamentální hodnoty padlého Impéria, ale na jeho počínání je cosi mileniálního (kde Císař ovládal, Snoke ničí). A odtud není daleko k poukázání na to, že Kylo Ren je vlastně nápadně „radikalizovaná“ postava, která veškeré problémy s identitou řeší přimknutím se k extrémní ideologii.

I tady čelíme neodvratnému zjištění, že příjemně naivistický étos Nové naděje je fuč. Planeta Jakku je plná trosek pozapomenutých bitev, ti, kteří měli být nositeli dobra a pořádku, se dílem skrývají, dílem podlehli svodům temné strany. Síla se nestala pevným morálním principem, ale jen pozapomenutou legendou v předaleké galaxii, která se zdá být rozvrácená. Známí hrdinové za sebou mají velká osobní selhání, smutek a ke svým starým identitám utíkají tak trochu z nutnosti, protože nové jim nakonec způsobily jen bolest. Ano, Síla se probouzí je nostalgická, ale také velmi, velmi dospělá a skeptická. Tónem má nejblíže k páté epizodě Impérium vrací úder.

5. Síla se probouzí není příběhem o porážce Hvězdy smrti (III), ale příběhem iniciace nových učedníků

Dostávám se na pole spekulací, ale v tom tkví jedno z mnoha kouzel „serializovaného narativu“, který J. J. Abrams a spol. začali vytvářet. Vnějšková podobnost mezi epizodami VII a IV opět odvádí pozornost od toho podstatného. Ano, je tu droid s tajemstvím a obří vojenská „instalace“, kterou je třeba zničit, ale podstata příběhu je podle mého odlišná. Proč se Luke Skywalker skrývá a proč se nechá nalézt právě ve chvíli, kdy je První řád poražen? Proč se Rey do cesty dílem osudu přimíchá ztracený Lukův světelný meč a mentorsky vystupující Maz Kanata? Proč si děvče tak snadno osvojuje zákonitosti Síly? Jde jen o ledabylost scenáristů, kteří nám chtěli dopřát „ještě jeden večírek pro zlatou partu“?

Pochybuji. Především Lukův exil a jeho náhlé odtajnění v závěru filmu dává mnohem více smyslu, pokud budeme celý příběh chápat optikou nových postav, které svádějí urputné vnitřní bitvy. Rey odmítá přijmout dědictví Síly, ale nakonec (dost možná i pod vlivem vzpomínek, které v ní odemkne Lukův meč a Kylův výslech) „se probouzí“. Klíčovým okamžikem filmu není zničení Starkiller Base (jakým bylo v Nové naději zničení Hvězdy smrti), ale paralelně probíhající souboj o Lukův meč, který v lecčems evokuje artušovský epos. Mytická zbraň funguje jako symbolická štafeta, kterou v iniciačních příbězích mistr předává žákovi jako důkaz právoplatného nástupnictví.

Kylo je odpadlým Lukovým padawanem a všichni dobře víme, že jsou vždy dva – mistr a žák. Luke odchází do exilu poté, co jako mentor selhal – podobně jako kdysi Obi-Wan – ale zanechává za sebou vědomě dostatek indicií k tomu, aby byl v pravý čas nalezen. Proč a kým? Celý příběh je v zásadě soustředěný na Rey a její mystický spontánní talent. Velkolepé bitvy jsou vlastně zástěrkou toho zásadního, k čemu v sedmé epizodě dochází – k bitvě o duši Rey a Kyla. Snoke možná v závěru definitivně získává věrného následovníka Kyla, ale Luke „vyhrává“ talentovaného padawana v podobě Rey, která pochopila, že nelze utéct před tím, čím je (jinými slovy - zbavila se strachu, který vede k nenávisti, která vede... víte kam).

Je tak možné vnímat celý film jako nepřímý gambit těchto dvou „šedých eminencí Síly“, do něhož se vědomky i nevědomky přimíchá celá řada starých známých? Konec konců, politický boj za návrat „staré dobré demokracie“ se po třiceti letech jeví jako předem prohraný. Síla se probouzí se od lucasovské senátní „pletichařiny“ vrací oklikou k velkému mytologickému motivu – souboji prvotního dobra a zla o lidskou duši, který předchází samotnou Republiku i Impérium.

Platnost těchto (nad)interpretací samozřejmě prokáží/vyvrátí nade vší pochybnost až další díly. Ale právě takový výklad dělá ze závěru sedmé epizody nejen nezbytný cliffhanger, ale i velmi působivý moment. Bez ohledu na nostalgii, kterou člověk při pohledu do nezvykle charismatické Hamillovy tváře cítí, je výraz posledního Jediho spíše předzvěstí neradostných událostí. Moment pravdy, kdy se kruh Reyiny zkoušky uzavře a učitel hledí do očí žáka... selže znovu?

***

Faktem zůstává, že nové Star Wars odemykají v těchto ohledech mnohem širší a úrodnější významového pole než Nová naděje, která byla přes dvojici „volných konců“ (kdo získá princeznu a jak dopadne Darth Vader) koncipovaná jako uzavřená galaktická pohádka. Tóny antického dramatu přidávaly až další epizody a Síla se probouzí dává všemožné naděje, že osmé a deváté pokračování budou mnohem samostatnější. Konec konců, o čem jiném sedmička je, než o vypořádávání se s věhlasem a chybami předků?

Může se zdát absurdní žonglovat s takovými spekulativními detaily, ale nezapomínejme, že Star Wars disponují velmi propracovaným a pečlivě střeženým kánonem, který postupně zaplňuje všechna prázdná místa. Přechodem práv od George Lucase k Disneymu sice došlo k jeho „restartu“, ale nikoli k zrušení (navíc bez debat novou linii ovlivnil). Abrams k němu zkrátka přistupuje z více seriálové perspektivy, v níž je zvykem, že motivace postav a detailní popis jejich univerza bývá rozložený mezi jednotlivé epizody. Epizoda VII je tak svým způsobem osudově provázaná s tím, co přijde po ní…

Zakončeme tedy tradiční jediovskou maximou: