Konec roku má tu nádhernou vlastnost, že hudební žebříčky nejen ovlivňuje, ale z gruntu mění, poznamenal by zpoza svého pracovního stolu nejspíš primář Sova. Nejsem si tedy vědom, zda nestor české ortopedie měl náklonnost k art rocku a indie, ale barokní pop by na jeho gramofonu možná prošel. Ne, nemluví ze mne otrava cukroví a přidušení purpurou, ale rozverný pocit, který v člověku budí okamžik, kdy náhle narazí na album, se kterým ihned naváže těsné duševní pouto.

S americkou grupou THE DEAR HUNTER (neplést s kolegy indiečkáři DEERHUNTER!), která se v roce 2005 zformovala kolem zpěváka a kytaristy Caseyho Crescenza, a to z důvodu mistrovy tvůrčí nadprodukce v jeho bývalé skupině RECEIVING THE END OF SIRENS. Přiznám se bez mučení, že jsem neměl tu čest s žádným z dosavadních pěti alb a do jedoucího vlaku jsem tak naskočil nejen albem číslo šest, ale zároveň albem, které nese titul "Act IV", což znamená, že ho předcházejí další tři koncepční desky. Celý příběh bude mít celkem šest pokračování a vypráví pohnutou životní pouť jedné postavy. Vzhledem k tomu, že začíná narozením hrdiny, můžeme zasvěceně sázet, čím asi tak skončí... 

Čtyřka navazuje v momentě, kdy hrdina přijímá po konci Velké války identitu zesnulého nevlastního bratra. Rozvíjí motivy krize identity, válečného traumatu i hlubokého milostného zklamání. Texty jsou konec konců jedna z věcí, které vám do hlavy přeskočí skoro okamžitě, srozumitelné, elegantně vystavěné, plné velmi pregnantních otázek i zvolání:

Are our bodies really piles of dirt?
And is the soul just a metaphor?
I keep my eyes from looking too far up
I fear that there is a heaven above

Hlavní vypravěčská energie desky ale spočívá ve strhujícím hudebním ztvárnění příběhu. Casey Crescenzo ukotvil projev THE DEAR HUNTER na pomezí křehké indie rockové hravosti, art rockových vokálních harmonií a pompy a líbivých orchestrálních aranží, které slouží jako spojovadlo jednotlivých skladeb. Američané jsou milovníky klasického písňového schématu, nekomplikují si život dlouhými kompozicemi, ale spoléhají na nejprostší songwriting, silná nosná melodie, skvěle vystavěný refrén. Není v tom žádná další magie, byť právě způsob, jakým THE DEAR HUNTER jednotlivé songy svazuje dohromady smyčci, mění album v omamný zvukový sirup, který se sladce táhne více než hodinu.

Nikdy ale nezačne nudit, protože THE DEAR HUNTER si hrají s bohatými aranžemi, euforicky vrstvenou instrumentací a indie patinu střídají skočnější složby založené na výrazných výpadech dechových nástrojů a důraznějších kytarách. Velkolepá rocková fantasy ve vás může evokovat leccos, ve mně nejvíc duch 60. a 70. let a současnou potentní vlnu kytarových revivalů jako ISLANDS, TEMPLES či podstatně abstrajtnější TAME IMPALA. To vše ale samozřejmě v duchu (post)moderní pastiše, která je silně návyková a navzdory 67 minutám ji ani jednou kriticky nespadne řetěz.

Obvykle nebývá rozumné sledovat divadelní hru od 4. dějství, ale v případě "Act IV: Rebirth in Reprise" děláme výjimku. A to si pište, že neodejdu, dokud neuvidím dějství číslo 6. Tenhle velkolepý rockový kabaret si mě ulovil.