OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zpěvák v LAHAR, HANBĚ, I AM PENTAGON, HLINOMAZ, KOVADLINĚ, BALACLAVĚ… Textař. Straight edge. Stage manager na Brutal Assaultu i na Colours of Ostrava. Pořadatel koncertů. Milovník vinylů. Dlouholetá součást prodejny Rekomando. Nesmlouvavý řečník na koncertech. Hlavní postava jednoho dílu televizních městských Kmenů. A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Témat proto bylo opravdu hodně. Tento rozhovor je tedy opravdu košatý. Bude o nových a starých kapelách. O kmenech. A tom, v čem se liší Brutal Assault a Colours of Ostrava z pohledu stage managera. O tvorbě textů, Sedmičce a i o tom, jak předcházet fanatizaci davů…
Ve Tvém životě se za poslední půl roku stalo hned několik velkých změn, která byla ta nejzásadnější?
Určitě přesun z Prahy na Šumavu.
To budeš muset asi nějak rozvést. Co tě táhlo na Šumavu?
Někdy minulý rok v tuhle dobu jsem se cítil opravdu hodně vysátej a unavenej, při zpětném pohledu mi došlo, že to gradovalo během celého roku, ale teprve k jeho konci mě to úplně semlelo. Neměl jsem skoro žádnou energii a měl jsem intenzivní pocit, že můj život se těžce zacyklil. Uvědomoval jsem si a stále si velice dobře uvědomuju, že vlastně dělám věci ,o kterých jsem vždy snil, že je budu dělat, neměl jsem žádný zásadní problémy, jen ten extrémní objem do sebe prorostlých aktivit začal být vyčerpávající právě díky své propojenosti a zacyklenosti. Pokusil jsem se několikrát ubrat si třeba jednu věc, ale nefungovalo to, po chvilce už jsem zase řešil všechno a pořád, úplně jsem ztratil schopnost odpočívat. A logicky to došlo do bodu, kdy buď opravdu něco změním nebo to začnu nenávidět a nevyhnutelně vše opustím.
Druhá varianta pro mě nepřicházela a nepřichází v úvahu, a tak jsem se rozhodl udělat pár kroků zpátky jako prevenci před tím, abych vyhořel úplně. Není to ničí chyba, prostě se to občas stává a myslím, že je to v určitém ohledu v pořádku. Tady bych chtěl zdůraznit, že jsem opravdu vděčnej za všechno, co jsem mohl všechny ty roky vytvářet, a stále se cítím naprosto plnohodnotnou součástí prostředí, které mě vychovalo, a kterému jsem zasvětil svůj život, ať to může znít sebevíc pateticky. Ten krok neznamená žádný pálení mostů, žádný odstříhávání se od minulosti. Beru to tak, že si potřebuju jen odpočinout od určitého způsobu fungování, získat odstup, víc času a prostoru na jiný způsob seberozvíjení se a přemýšlení a v neposlední řadě vystoupit z komfortní zóny a mikrosvěta, který kolem sebe každý člověk po určité době chtě nechtě vybuduje. Myslím, že je důležité a zdravé zkusit fungovat i jinak, než že jen přijdeš domů, zmáčkneš knoflík a je teplo, abych uvedl nějakej příklad. Teď se musím víc starat, jsem mnohem víc v přírodě a mnohem víc čtu a přemýšlím. Navíc mám práci na částečný úvazek v bezdomovecké noclehárně v Sušici, což mému fungování dává další pro mě důležitý rozměr.
No a na Šumavu jezdím od svých tří let, miluju ji, troufám si tvrdit, že ji velmi dobře znám a tohle je skvělá příležitost, jak ji poznat ještě lépe a je to samozřejmě také důvod, proč jsem si vybral právě tohle místo. Jsem zatím spokojenej, i když zima bude asi tvrdá, beru to tak, že teď je teď, neříkám, že je to navždy, změnit se může cokoliv a tak prostě funguju, jak umím, učím se nové věci a co bude dál se uvidí.
A to, co bude zajímat asi všechny, kteří tě znají hlavně jako zpěváka, ať už LAHAR, HANBY, BALACLAVY nebo dalších kapel. Co tvé hudební aktivity, jak jsou teď na tom? Chystáš po smrti HANBY něco nového a stejně intenzivního nebo tomu necháváš volný průběh?
Když jsem začal svůj přesun realizovat, fungoval jsem ve třech kapelách - HANBĚ, HLINOMAZU a čerstvě také v I´M PENTAGON. HANBA a právě I´M PENTAGON si byly blízké v tom, jak často a jak intenzivně zkoušely, resp. spíš nezkoušely. V obou kapelách jsem se sešel s lidma, které znám opravdu dlouhé roky, a obě dokázaly psát songy velmi rychle a nepotřebovaly je moc zkoušet. S koncertama to bylo dost podobné. Při tomto druhu přístupu nebyl můj přesun vlastně žádnou komplikací, protože stačilo přijet na zkoušku jednou za čas. No a jelikož jsem si nechal i pořad na Radiu Wave (pořád mě hodně baví ho připravovat a mám naprostou svobodu a volnost ohledně jeho nastavení a směřování) a bylo jasné, že do Prahy občas jezdit budu tak jako tak, nebylo nutné z PENTAGONU ani HANBY odcházet. Navíc, jak už jsem říkal, neměl jsem v plánu se vším seknout, na všechny zapomenout a začít jen pást ovce, naopak jsem se vysloveně těšil, že si budu kapely užívat o to víc.
S HLINOMAZEM to bylo trochu složitější, tam to celé stálo na tom, že jsme se snažili zkoušet poměrně pravidelně a navíc klíč k úspěchu, co se týká skládání nových věcí, byl částečně v tom, že jsme na těch zkouškách byli pokud možno všichni. Jedině tehdy to opravdu makalo. Energie té kapely byla mnohem víc těkavá a nestálá, což vytvářelo její unikátnost, ale bylo také mnohem náročnější to nějak kočírovat a bylo k tomu zapotřebí všech členů. Za těchto okolností mi bylo jasné, že zůstat v HLINOMAZu nepůjde, protože by to z mého pohledu nemělo cenu, a kluci to viděli stejně. Jsem ovšem vděčnej za každou minutu v té kapele a ve finále si i myslím, že skončila v pravej čas. Přesně to samé se pak vlastně dá říct i o HANBĚ. Takže, teď mám I´M PENTAGON a s Liborem z HANBY jsme založili úplně novou kapelu. Jmenuje se KOVADLINA a hraje tam ještě Regál (CROSSFIREFUCKINHURRICANE, TOMÁŠ PALUCHA, PRIESSNITZ) a Doktor (REPELENT SS). Zatím jsme měli tři zkoušky, za pár dnů jdem nahrávat LP a v únoru jedem na krátké turné do Finska, které bylo původně zabookované pro HANBU. Takže asi tak...
Takže pokračování HANBY? A když už jsme u těch změn, odchodů… Vím, že se to asi propíralo za posledních pár týdnů hodně, ale nemohu se nezeptat - snad už je i k té otázce nějaký odstup a emoce nejsou tak vypjaté. Proč skončila HANBA?
Tomu, že na KOVADLINU bude spousta lidí pohlížet jako na pokračování HANBY, se nedá moc zabránit a nám to je vlastně úplně jedno. Ostatně i proto jsme zvolili tenhle název, je to super slovo a nepoužít ho jen proto, že to může moc evokovat HANBU, není náš styl. Já s Liborem se shodneme v podstatě na všem od muziky přes praktický fungování až k nějaké, řekněme, ideové rovině a tak jsme prostě logicky založili novou kapelu. A se spoluhráčema jsme to udělali jako vždycky - zeptali jsme se našich kámošů. Vznik KOVADLINY tak opět trval asi 10 minut.
Když budu upřímnej, tak některé nápady a texty, které jsme měli připravené na novou desku Hanby, jsme použili na první zkoušce KOVADLINY, ale s tímhle jsme si taky nikdy hlavu nelámali, hehe. A proč se rozpadla HANBA ti klidně řeknu, není to ostatně žádná záhada hlavolamu. V určitou chvíli udělali PIPES AND PINTS, a tím i polovina HANBY, krok, který minimálně z mého a Liborova pohledu stál v úplném rozporu s tím, co se HANBA snažila sdělit - že mezi lidmi by se neměly stavět žádné hranice, ploty, piedestaly, zábrany a ideálně ani pódia s ochrankou atd. Že mezi kapelou na pódiu a těmi, kdo přišli na koncert, by neměly být žádné rozdíly. Ostatně celý text skladby “Vlna” je právě o tomhle. A není podle mě možné hrát tuhle skladbu a zároveň být zcela vědomě součástí projektu, jehož nastavení je úplnou negací toho, o čem jsem teď mluvil. A co víc, ten projekt měsíce spoluvytvářet. Chtít po někom v crowdfoundingové kampani např. 35 000,- Kč za to, že si může na pódiu zazpívat s kapelou, je podle mě krajně nešťastné, pro mě neakceptovatelné a obhajobu ve stylu, že je to nadsázka, sranda a že nikdo nikomu nic nenutí v tomhle případě prostě neberu. Vždy, když jsem dělal nějaký rozhovor jako zpěvák HANBY, opakoval jsem, že moje/naše hranice jsou možná trochu posunuté od běžného vnímání v HC/punk scéně, ale rozhodně existují a týkalo se to samozřejmě i vnitřního fungování kapely. A tak ve chvíli, kdy přišlo něco, co je překročilo, bylo jediným řešením kapelu rozpustit, jinak by se z ní stala fraška. Lhal bych, kdybych říkal, že mě to nemrzí, ale na druhou stranu z toho také nedělám žádné drama, prostě jsme se rozešli v pohledu na důležitou věc a zapíchli to, je to jen kapela, žádnej konec světa. A taky to není konec našeho přátelství, i když jsme si některé věci museli vyjasnit. Ale jestli se někdo ptá, jestli zpětně něčeho ohledně HANBY lituju, tak absolutně ničeho, podle mě to bylo skvělý, mělo to cenu a jak už jsem říkal, skončilo to ve chvíli, kdy mělo.
Tak přeji, aby KOVADLINA šlapala minimálně stejně dobře jako HANBA hudebně a mnohem líp v té názorové stránce. Těším se. S HANBOU jste na začátku roku dostali Anděla za Hardcore/punk, kterého jste nakonec nepřevzali, ačkoliv jste na slavnostním udílení byli. Jak se na tu cenu dneska díváš a potěšila tě alespoň v něčem? Mělo by existovat něco jako “HC/punk” Anděl?
Samozřejmě, že nemělo, je to blbost. A přišlo mi dobrý říct to přímo tam. Nečekám, že se cokoliv změní, ani to nebyla a není moje ambice, je mi to opět úplně jedno. Ale než bejt hustej někde na netu nebo dělat, že o tom ani nevíme, tak mi prostě přišlo nejlepší na to vyhlášení jít a říct, co si myslíme. Jestli s tím má někdo problém, je to jenom jeho problém. Zpětně to pořád vnímám jako nejlepší řešení i z toho důvodu, že i uvnitř kapely jsme o té ceně vedli nějakou debatu, neměli jsme na to úplně stejnej názor a potřebovali jsme se napřed dobrat k nějakému konsenzu mezi sebou.
Vím, že přesně tohle spousta lidí řešilo, padlo hodně slov o pokrytectví, pozérech atd. Nejsem si úplně jistej, v jakém světě žijou oni, ale v tom mém je celkem běžnou věcí, že se lidé na něčem neshodnou, nikdy jsem nepoznal byť jen dva, kteří by si mysleli úplně to samé a nic na tom nemění ani romantické představy o fungování nějaké “party” nebo “gangu”, kde všichni stojí navždy a za všech okolností jako jeden muž. Takhle to podle mě může vnímat jen někdo, kdo nikdy v životě v žádně kapele nehrál nebo si lže do kapsy. Mě přijde mnohem férovější přiznat, že máme občas rozdílný názory a klidně se nakonec lze na jejich základě i vydat každý svou cestou, než nechat něco hnít zevnitř, abysme neztratili před scénou tvář. Prostě jak už jsem psal výše, jestliže se něco ukázalo jako zásadní problém, přišla na to adekvátní reakce, ale v případě Anděla jsme si prostě sedli a bavili se o tom, jak to kdo vnímáme a skutečně jsem neměl pocit, že bysme se kvůli tomu museli rozpadat. Tři čtvrtiny kapely cenu nechtěly, poslední čtvrtina to respektovala, já jsem na pódiu řekl, na čem jsme se shodli, cenu jsme tam nechali a šli domů.
Byla to zajímá zkušenost s úplně jiným prostředím, které je mi úplně cizí, ale žádnou leprou ani jinou hroznou nemocí jsem se tam nenakazil, i když podle spousty reakcí to vypadalo, že přesně tohle hrozí a je potřeba tomu všemi prostředky zabránit. Já si naopak myslím, že vytáhnout svoje názory mimo nějaký ghetto, kde říkáš to samé pořád dokola jen těm, kteří to slyšeli už stokrát, je důležitý. Stejně důležitý ale je, mít se dvakrát tolik na pozoru, protože vstupuješ do prostoru, který funguje na trochu jiných principech, než si zvyklej.
Popravdě i mě přišlo zvláštní, že vlastně jen pár dní před Andělem jsem viděl punkové Kmeny, kde Vinca vytahuje Anděla za jinou desku a říká, že touží po dalším “punkovém” andělovi. Pár dní poté ho vidím stát s tebou u pultíku, kde jste Anděla odmítli. Ale samozřejmě chápu, co říkáš, žádná kapela to nemá hozený jednotně, a i já jsem zažil spoustu debat, kdy na to prostě ostatní mají jiné názory. Když jsme zmínil Kmeny, ty jsi probleskl hned v několika dílech a byl jsi hlavní postavou v epizodě o straight edge, se které se mi zdálo, že si s ní tvůrce moc nevěděl rady. Jak jsi byl nakonec spokojen s výsledkem?
Taky ti rozumím, nicméně u toho pultíku bylo jasně řečeno, že každý z nás má na tu cenu jiný názor, ale naše rozhodnutí jako kapely, je takové, jaké je. Vinca respektoval, jak to má většina (a většina zase respektovala, jak to má v tomto ohledu Vinca, já jsem jeho pohled nesdílel, ale znovu opakuji, že to pro mě nebyl zásadní problém) a měl tedy naprosté právo na tom podiu stát, byl součástí kapely, která udělala nějaké kolektivní rozhodnutí, jež stálo na zcela demokratické diskuzi a mě ani nikoho jiného rozhodně nenapadlo někoho někam “uklízet”. Takhle to v HANBĚ naštěstí nikdy nefungovalo.
A ohledně Kmenů - mě už se vlastně hodně líbil ten tolik proklínaný díl o punku a to hlavně díky Hoškovi. Nejčastější názor byl - co tam proboha dělal ten vypitej primitiv, vždyť to nemá s punkem nic společného. Já to ale vidím přesně obráceně. Hošek tam se všema a vším těžce vyjebává, dělá si prdel ze sebe i ostatních, naprosto sere na to, co si o něm kdo bude myslet a přitom je úplně jasný, že ví a má přehled. Ba co víc, jede si tenhle styl už víc jak třicet let, neuhnul ze svý cesty ani o píď, je jí věrnej jako pes a tím tolik lidí rozčiluje. Lepší definici punku bych možná nevymyslel a nic na tom nemění ani fakt, že tolik “pravověrnejch” s tím mělo takovej problém, spíš možná naopak. Je samozřejmě každýho právo si o tom myslet svoje, ale podle mě je to punk jak prase, i když možná neodpovídá nějakým zromantizovaným představám scény. A to se mi líbí na celý tý sérii, že totálně odromantizovává představy o tom, “jak by to mělo být”, tím, že se mnohdy nebojí ukázat lidi, kteří jsou i v rámci těch daných subkultůr sami na jejich okraji a nebo se úplně vysrat na nějaký definice.
To je i důvod, proč jsem vlastně spokojenej s tím, jak dopadl ten díl, ve kterém jsem figuroval - že v podstatě není vůbec o straight edge. Pro mě totiž straight edge samo o sobě vůbec nic neznamená. Přesně, jak to kdysi řekli Birthright - “straight edge jako takové neznamená nic, pokud není bez nesobectví, je bezcenné”. I pro mě má tahle věc smysl jen tehdy, kdy je ukotvená do něčeho dalšího, co utváří mé hodnoty a můj život. Je to jen součást mozaiky a dovolím si tvrdit, že zdaleka ne ta nejdůležitější. Nechápej mě špatně, jsem obrovsky vděčnej za to, že už víc jak 20 let je straight edge mojí součástí, umožnilo mi to se rozvíjet způsobem, který mi vyhovuje a posiluje mě, ale je to pořád jen součást celku a není to naopak žádná záruka toho, jaký budeš člověk. Za ty roky jsem viděl tolik lidí, kteří neměli žádné zábrany soudit všechny kolem sebe, byli nejtvrdší a nejsprávnější a 99% z nich to vydrželo maximálně pár let. Pak se úplně vypařili nebo začali dělat pravej opak toho, co kázali. Já sám jsem možná nebyl v té radikalitě o tolik jinej, ale jedna věc pro mě vždycky byla naprosto zásadní - nepovyšovat se nad ostatní, neříkat, že je to jediná správná cesta pro všechny. I proto jsem nechtěl, aby Kmeny byly nějaký náborový video, kde budu po miliontý vysvětlovat, proč nepiju nebo říkat, že by si měl každej poslechnout MINOR THREAT, JUDGE a EARTH CRISIS, přestože to jsou skvělý kapely. Chtěl jsem, aby se tam odrazily právě ty souvislosti, které vytváří můj život a to stejné chtěl i Pavel Abrahám. A můj život obsahuje pochybnosti, křižovatky, určitou dávku patosu, řešení věcí, které ostatním přijdou směšný a třeba i ježdění v zimě do lesa s partou kámošů, kde se bavíme, jak se bavíme. A obsahuje samozřejmě i ego. Respektuju, že si o tom někdo myslí, že je to úplná blbost, ale odmítám být nějakým plátnem, kam si lidi projektujou svoje představy, a když jim to neodpovídá, tak mají pocit, že je někdo podvedl.
A ještě poslední věc. To, že Pavel Abrahám v tom dokumentu před kamerou přiznal svou lehkou bezradnost a pochybnosti, mi přišlo naprosto skvělý, ukázal se v tu chvíli jako reálnej člověk, který je ochoten se o věcech otevřeně a opravdově bavit a zkusit poslouchat. A to je věc, které si fakt vážím, bez ohledu na to, kolik lidí to bude považovat za hloupé nebo neprofesionální.
Co ostatní Kmeny, který se ti líbil nejvíc nebo ti poskytl nejvíc informací o něčem, o čem jsi neměl páru? Viděl jsi třeba “thrash metal” díl, kde měli vystupovat někdejší spoluhráči z LAHAR?
Neviděl jsem zdaleka všechny, líbili se mi skinheads, líbil se mi rap. A dozvěděl jsem se toho dost, myslím, že mnohdy stačilo se jen dobře dívat. Pro mě to byla zajímavá sonda i výzva, ke které jsem přistoupil po svém a bez jakékoliv ambice někoho indoktrinovat. To, co následovalo potom, jsem už sledoval spíš s pobavením, a dost často mě taky napadalo, že takovou totální absenci nadhledu a míru hysterie jsem hodně dlouho neviděl. A týkalo se i toho dílu o thrash metalu. Naprosto chápu, že by radši někdo viděl 26 minut o bující a zdravé scéně, plné aktivních lidí a kapel, zvláště, když na některých místech to tak skutečně funguje. Na druhou stranu, v době, kdy jsem byl v LAHAR, jsme odjeli i pár společných koncertů s DEBUSTROL a to, co je zachycené v tom dokumentu, zcela odpovídá realitě. Nikdy není jenom jedna rovina a rozčilování se nad tím, že někdo zachytil zrovna to, co se mi moc nelíbí, mi trochu připomíná scénu z filmu Vesničko má Středisková, kdy místní babička říká potulnému malíři - "to musíte malovat takhle ničemnej ten plot, to si ho nedovede představit spravenej? Vždyť jsem vám říkala, že tam dam nový plaňky". Ale to už se zase dostáváme k tomu, o čem jsem mluvil v předchozí odpovědi a dál bych se jen opakoval. Navíc, já se rozhodně necítím být v pozici někoho, kdo by měl donekonečna obhajovat nebo vysvětlovat Kmeny, ať se s tím popere každý sám a nezbývá než doufat, že ten zásadní zápas o čistotu subkultur všichni přežijou ve zdraví.
Skinheads se Jankovi Růžičkovi rozhodně povedli velmi. Když jsi nakousl dobu, kdy jsi byl v LAHAR, chápu, že si tu otázku dostal asi milionkrát, ale nemohu se nezeptat. Proč se vaše cesty rozešly? LAHAR za “Tté doby” to pro mě byla jednička metalu a to už od vašeho prvního koncertu kdys dávno v Táboře.
Jo, máš pravdu odpovídal jsem na to už asi milionkrát, ale nemám žádný důvod neodpovědět znovu. Každopádně, za mým odchodem z LAHAR nebyla jen jedna věc, byla to kombinace více faktorů, která nakonec vyústila v tohle rozhodnutí. Tím prvním byl fakt, že bylo čím dál tím složitější se na něčem jako kapela dohodnout, nebo alespoň mě to tak připadalo. Nejvíc mě to vyčerpávalo u domlouvání koncertů, kdy jsem měl pocit, že se spíš hledají důvody, proč někam nejet, než způsoby, jak to vymyslet, aby se jet mohlo. Částečně jsem to samozřejmě chápal, rozumím tomu, že ne každý chce hrát po tolika letech pořád stejně koncertů jako když je mu dvacet. Pro mě byl ale nejvíc vyčerpávající ten proces dohadování se a frustroval mě mnohem víc než to, kolik koncertů jsme hráli, ani já jsem nemusel koncertovat každý víkend, ale zase jsem nechtěl aby to dopadlo tak, že budeme hrát pár akcí do roka a to jen v okruhu 50 km od Písku.
A svou roli v tom určitě hrál i fakt, že jsem jezdil už čtyři roky každý týden přes sto kiláků autobusem na zkoušku a večer zase zpátky. Tenhle prohlubující se komunikační blok se pak odrážel i v další věci, která mě čím dál tím víc trápila - měl jsem pocit, že se kapela zacyklila a nemá už takovou potřebu se někam posouvat. Všechny tři nahrávky, které jsem s LAHAR udělal, jsou podle mě super a líbí se mi i teď po pár letech odstupu. Všechny ale zní i vypadají hodně podobně, začala se tam rýsovat nějaká thrash metal šablona a měl jsem pocit, že se tomu vše podřizuje - muzika musela být stylovej thrash, grafika taky, fotky to samé a nezbýval moc prostor pro nějaký přesah, který je pro mě tolik důležitý. Mám fakt rád ten moment, kdy se nebojíš udělat něco jinak a lidi si řeknou - ty vole, tak tohle jsem teda nečekal, ale je to super (a nebo to vyfakujou, ale o tom to je). A vůbec tím nechci říct, že bys měl přestat hrát thrash. Ale s přibývajícím časem bylo skoro nemožné se o tomhle bavit, vždycky to skončilo ve slepé uličce a mě začala docházet motivace.
Poslední věcí pak bylo, že jsme se začali rozcházet i v pro mě důležitých pohledech na některá citlivější témata. Štvaly mě stereotypy, předsudky i zarputilost, se kterou byly prezentovány. Nicméně i tak se mi neodcházelo lehce, za ty čtyři roky jsme se k sobě dostali hodně blízko, strávili spolu hodně času a hodně toho udělali. Navíc některé koncerty, které jsem s LAHAR odehrál, byly ty nejlepší za celou mou “kariéru” a musím taky říct, že jsem potkal málo větších srdcařů, což se týká i spousty dalších lidí z aktivní jihočeské scény. Ve finále mi to ale prostě víc bralo než dávalo a tak jsem odešel. Přeju jim ale jen to nejlepší a těším se na novou desku!
Když už jsme u těch přání, teď si povídáme ve vánočním a novoročním období, jak si trávil štědrý den a kde Silvestra? Slavíš to nějak? Jaký dárek ti udělal největší radost, ať už ten, co jsi dostal nebo ten, co jsi daroval?
No, teď je právě 31. prosince půl devátý večer. Jsem v práci v charitní noclehárně na starém zámku na kraji Sušice. Byl jsem tady i na Štědrý den a stejně jako na Štědrý den i dnes budu až do noci poslouchat BLACK HEART PROCESSION, popíjet čaj a topit v kamnech. Přihlásil jsem se o tyhle služby dobrovolně, jsem jediný ze zaměstnanců, kdo nemá děti, tak mi to přišlo fér. Je to zase úplně nová zkušenost, trávit tyhle dny ve společnosti někoho, kdo vlastně nemá kam jít. Naučí tě to dívat se na věci kolem sebe trochu jinou optikou. Jinak Vánoce ani Silvestra nijak moc neprožívám, ale letos to bylo docela fajn - pár dní jsem strávil jako výpomoc v předvánočním Rekomandu, na Štědrý den ráno si dal skvělou snídani (a pár dárků) se svou přítelkyní v Praze, odpoledne jsem odjel na Šumavu a další den pak k rodičům, zahrát si fotbal s kámošema z vesnice i města, jet někam na výlet a tak. Jsem v mnoha ohledech vlastně docela jednoduchej kluk.
Jak jsi u LAHAR zmínil svoji “kariéru”, všímám si za ta léta posunu v tvých textech, od těch obecnějších na začátku s BALACLAVOU mám pocit, že se stále více vyjadřuješ, ať už mezi skladami na koncertech, tak v textech, k aktuálním konkrétním tématům. Je to jen můj pocit nebo to vidíš stejně? A co tě teď nejvíc “žere”, tedy jinými slovy, o čem budou další texty?
Ty jo, ty mi dáváš. Vůbec jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Když už, tak mám pocit, že píšu čím dál tím osobnější texty. I v tom je ovšem politika, což řekli už v roce 1987 EMBRACE, ale zmiňoval jsem to za poslední dobu tolikrát, že už se z toho pomalu stává klišé. A když budu úplně upřímnej, jako odpověď na tvou otázku mě napadají taky jen samá klišé - jakože stárnu, mění se mi priority, bla, bla, bla. To, co mě trápí, by vydalo na několik stránek a není vůbec jistý, že se to nějak konkrétně odrazí v dalších textech, které napíšu, i když asi jo. Někdy začnu psát jasně zacílenej text a nakonec z toho vznikne úplně něco jiného, než jsem měl v plánu. Ale abych byl alespoň trochu konkrétní, jedno z témat, které mě trápí dost, a které se odrazilo i teď v KOVADLINĚ, je ničivá síla nenávistné lidské masy a fascinace tím, jak snadno lze fanatizovat davy a donutit je dělat věci, které současnou optikou patří spíš do středověku nebo na Ukrajinu v roce 1942. Ale KOVADLINA i I´M PENTAGON tenhle rok určitě vydají desky a tam najdeš nejlepší odpověď na tuhle otázku.
Vidíš nějakou cestu, jak tomu předcházet?
Mluvit o tom, vidět věci v kontextu a souvislostech, snažit se zajistit všem dostupné vzdělání, bojovat proti všem formám útlaku, zkoušet hledat spíš to, co nás spojuje, než rozděluje, nevytvářet nesmyslné hierarchie, nepodporovat a netolerovat nacionalismus, nemyslet si, že jsme středobodem vesmíru. Mít oči otevřený a nežít s pocitem, že lidská krutost je něčím z dob dávno minulých a naší civilizace se netýká. Věřím, že nic není víc než solidarita a soucit, ale také věřím, že dobře mířená rána náckovi je potřebnou a účinnou prevencí, zvláště v době, kdy se zase začíná otevřeně mluvit o koncentračních táborech. A v neposlední řadě být připraven na cokoliv a jakkoliv toho nejde zcela dosáhnout, prvním krokem může být třeba pustit si Pasoliniho Saló aneb 120 Dnů Sodomy.
Se solidaritou a soucitem trochu souvisí i předvánoční akce, kterou s Tomášem Mládkem už pravidelně pořádáte na Sedmičce? Řekni trochu, o co jde, jak se peníze použijí a kolik se teď o Vánocích vybralo?
Před pár lety nás napadlo udělat vánoční benefit s lokálníma kapelama. Potkat se na místě, který máme rádi, podpořit dobrou věc. Děláme benefity už 20 let, v podstatě všechny peníze, který jsme kdy v HC scéně vygenerovali, šly tam, kde jsme si mysleli, že to má smysl, a chtěli jsme to zas trochu posunout. Už ani nevím, jak vznikl nápad oživit to pokoncertní dražbou, ale nějak to fungovalo a letošní ročník už byl šestej. Stala se z toho fajn tradice, věcí do dražby neustále přibývá (díky všem spřízněným duším, bez vás by to nešlo!), lidí chodí hodně a částky, které se daří vybírat, jsou myslím dost nadstandartní. Předešlé ročníky byly vždy benefiční na antifašistickou kampaň "Good Night White Pride", ale ta finanční nouzí akutně netrpí (což je skvělé, ale neznamená to, že už není nutné tuhle aktivitu obecně podporovat a to samozřejmě klidně i finančně), a tak jsme se rozhodli vybrané peníze tentokrát rozdělit.
Něco dát Sedmičce, která nezažívá úplně lehké období, ale je to náš druhej domov a nedovedem si představit, že jednoho dne nebude. Málokdo to ví, protože není v Ivošově stylu si tahat triko, ale tenhle klub nesčetněkrát podpořil různé potřebné benefity tím, že si například nevzal vůbec žádný nájem a je to ve své úplné podstatě jedno z nejpunkovějších a nejopravdovějších míst, co znám. Místo, které vždy stálo za scénou a např. v době nejrůznějších policejních represí vůči aktivistům automaticky poskytovalo prostor pro jejich podporu, jeho politika vůči náckům je od nepaměti naprosto nekompromisní, zažil jsem tam nejlepší koncerty svýho života a na lidi, kteří na Sedmičce pracují, se může každý vždy 100% spolehnout. Ivan a Ondra to vidí úplně stejně a proto šla část peněz právě sem.
Druhá šla na podporu organizací, které přímo pomáhají lidem, jež utíkají před válkou, a pro něž má tahle země většinou jen slova zášti a nenávisti. Jinak musím přiznat, že letos to pro mě bylo trochu víc vyčerpávající, než jsem čekal, pak jsem si ale vzpomněl na ročník, kdy jsem si den před akcí na koncertě CONVERGE rozlámal zápěstí na sračku, byl se sádrou na jeden den propuštěn domů na klid na lůžku, že mám pozítří nastoupit na operaci, a ten jeden den mezi byl právě den benefitu s dražbou, na kterém jsme navíc hráli s LAHAR. Odehrál a odmoderoval jsem to ve zkrvaveném triku z inkriminovaného předchozího leteckého dne, protože jsem se nedokázal převlíct, a do Motola odjel v polokómatu. Jeden z nejvíc vyčerpávajících dnů, ale vzpomínky zůstaly jen ty skvělý. Stejně jako na všechny ostatní ročníky. Ještě jednou díky všem, co dorazili, je to společná práce nás všech.
Vypadá to, že s Tomášem k sobě máte celkem blízko, ať už jde o společné koncerty nebo další akce. Pamatuješ si ještě na chvíli, kdy jste se poprvé viděli?
Je to bez diskuze jeden z mých nejlepších kámošů, a to i přes to, že se taky občas na všem neshodneme. Nějak spolu ale celé ty roky dokážeme mluvit, baví nás něco vymýšlet dohromady a hlavně se na sebe můžeme spolehnout. Ivan je absolutně oddanej tomu, co dělá, a v neposlední řadě je s ním fakt sranda. A vsadil bych se, že poprvé jsme se viděli někdy kolem roku 1997, pravděpodobně namačkáni s dalšíma třema lidma v malém autě na cestě do Německa na koncert. Víc jsme se spolu bavili ale až na prvním koncertě, který jsem odehrál s BALACLAVOU v roce 1998 na Ladronce. Ivan s Ondrou za náma tenkrát přišli, že rozjíždí fanzin Reskátor, a dělali s náma v tamnější legendární kuchyni rozhovor. No a jelikož spolu s Reskátorem se zrodil i label Hopewell Records a padli jsme si dost do noty, vyšel pak první singl BALACLAVY právě tam, za což jsem dodnes obrovsky vděčnej. Takhle to tenkrát fungovalo - přišel jsi za někým osobně a řekl jsi “čau, já jsem ten a ten, líbí se mi, co děláš, pojď pokecat” Vše mělo mnohem větší reálnou dynamiku a akceleraci než dnešní plácání na internetu. I díky tomu jsme se vídali hodně často, scéna hlavně díky lidem jako on nabrala druhý dech a vše kolem mělo neopakovatelnou energii. Pořád se dost jezdilo na koncerty mimo Prahu, já u Ivana často spával, začali jsme organizovat nějaké koncerty společně a naučili se si navzájem pomáhat a respektovat se. Málokomu vděčím za tolik jako právě jemu.
Koncerty jsou další věc. Ještě před nedávnou dobou jsi za většinou koncertů v Praze, které za něco stáli stál Ty, 2 Shovels, Apačka a u těch metalovějších pak Obscure production. Teď jsi svoji činnost utlumil, souvisí to s tvým přesunem na Šumavu nebo s tím, že se pár mladých promotérských skupin v Praze dalo dokupy a začalo koncerty také dělat? Nebo už tě to přestalo bavit?
Mohl bych tady jen zopakovat odpověď z počátku rozhovoru a platila by v podstatě se vším všudy. Byl jsem unavenej a bez energie, a to se koncerty moc dělat nedají , takže je radši s klidným srdcem přenechám někomu jinému. V posledních letech jsem jich stejně dělal čím dál tím méně a i přes to, že co se týká promotérské náročnosti to byly hodně jednoduché akce, stejně mě to vysávalo. A než dělat něco ze setrvačnosti, to si dám radši chvíli pauzu, předám něco kámošům (protože takhle to beru a promotérskou rivalitu jsem nikdy moc nechápal) a až bude čas, nějakej koncert zas udělám. Musí mě to prostě bavit, jinak to nemá cenu. Takže opět žádná velká záhada.
Jak vlastně vznikají texty? Máš nějaké téma a to se snažíš hodit na papír a "vysedět"? Nebo si nosíš bloček a zapisuješ si průběžně věci, co tě napadnou?
Na tuhle otázku taky nejde odpovědět jinak než krátce a jednoduše. Žádný systém není. Někdy přemýšlím nad tématem dlouhou dobu a vše se dohromady skládá pomalu a postupně podle toho, jak silné přicházejí podněty. Jindy napíši celý text za pár minut v tramvaji nebo na zkoušce, docela hodně píšu ve vlaku. Občas se mi taky stane, že už usínám, napadne mě pár slov, vstanu, zapíšu si je, ráno na ně trochu zmateně koukám, ale po chvíli klidně navážu a text dokončím u ranního kafe. Dokonce se vracím k nějakým konceptům i po letech, kdy je najdu zapadlé v šuplíku a text, který tehdy vznikal pomalu a těžce dopíšu během chvilky a mnohdy dostane úplně jiný význam. Jak říkám, absolutně žádný systém, zatím to nějak funguje, tak ho ani nehledám.
V létě se pravidelně vídáme na festivalech, ať už to je Colours of Ostrava, Brutal Assault nebo jiné, kde většinou děláš stage managera. Na kolika fesťácích v létě jsi, a jak zvládáš ten obrovský “zápřah”, být na pódiu od devíti rána až do tří v noci, to musí být neuvěřitelně vyčerpávající.
Pracuju už jen na těch dvou, které jsi jmenoval, ustálila se tam super parta, což je pro mě rozhodující. Dělám tuhle práci už sedm let, je to takový můj letní přivýdělek a rozhodně taky skvělá zkušenost. Naučil jsem se díky tomu mnohem lépe komunikovat s lidma, protože to je vlastně mojí hlavní pracovní naplní - aby se našel způsob, jak to vymyslet ke spokojenosti všech. A přesto, že na téhle úrovni už jsou mnohdy ve hře opravdu velká ega, neměl jsem zatím žádný zásadní problém se s někým domluvit. Věřím, že to, jak ty přistoupíš k tomu druhému se odrazí v tom, jak on přistoupí k tobě. V tomto ohledu je pak zajímavý fakt, že u spousty velkých kapel dopředu automaticky očekáváš problémy, ale nakonec je domluva s nimi ta nejjednodušší a spolupráce nejpříjemnější.
Tohle se týkalo třeba SLAYER, respektive jejich crew, anebo také MOTÖRHEAD, komunikace byla férová a rovná, co se domluvilo, to platilo, nikdo se po nikom neměl potřebu vozit a přidělávat ostatním (a tím i sobě) problémy. Tohle je pro mě profesionální přístup v tom nejlepším slova smyslu a taky velká škola. Na Colours je ten level zase ještě někde jinde, hlavní pódium má velikost paneláku a jede v podstatě nonstop, protože tam už jsou to produkce o jednom či více kamiónech. Tím pádem tam už musíme na tuhle práci být dva, čtyři dny v kuse by to nešlo vydržet, člověk by spal tak 2 hodiny denně. Takže vyčerpávající to je, ale když se k lidem nechováš jako kokot a jseš schopnej s nima spolupracovat (což platí na obě strany), není to rozhodně nic, co by se nedalo zvládnout.
Na Colours se jede víc než na Brutalu? Já myslel, že to bude naopak, na Colours se vystřídá za den na velké scéně kapel/interpretů jen pár a na Brutalu se to mění každou hodinu. Myslel jsem, že to bude naopak…
Na Brutalu se za jeden den na pódiu vystřídá nesrovnatelné množství kapel, ale jejich příprava je většinou dost krátká, vše se zvládá maximálně do hodiny, nedělají se plné zvukovky, zvučí se vždy jen těsně před vystoupením a i objem věcí na pódiu je většinu času zvládnutelný, díky tomu, že spousta kapel hraje na erární backline. Na Colours je těch kapel sice jen pár, ale zase si přivezou kamiony věcí, světla, aparaturu, rekvizity, rampy a jakoukoliv blbost, co vás napadne. Dělají se plné zvukovky, kdy se musí vše napřed komplet postavit, vyzkoušet, nazvučit a pak zase zbourat, někam to na celý den složit (ale musí to zůstat v dosahu, tedy na pódiu) a pak to znovu večer vše postavit a posléze co nejrychleji uklidit. I díky tomu se mnohdy začíná s přípravou na další den hned, jak se z pódia dostanou všechny věci z toho předešlého. Když je to takhle, stačí někdy dvě kapely s podobnou náročností a není se v určitou chvíli na pódiu kam hnout.
Kdy a jak ses k této práci vlastně dostal? Nepřemýšlel jsi někdy o Obscene Extreme, kde se traduje také “dobrá parta” a vlastně mnozí z týmu “stage crew” jsou vidět i na hlavních scénách Brutal Assaultu.
Dostal jsem se k tomu jednoduše. Napřed jsem stavěl ploty kolem areálu, pak jsem stavěl pódia, pak jsem tahal bedny a teď dělám tohle. Prošel jsem si to pěkně od píky, sbíral zkušenosti, poznával lidi. I proto je pro mě nejdůležitější nekoukat na někoho z patra, a přestože nějaká hierarchie rozhodování odvozená od zodpovědnosti a zkušenosti samozřejmě existuje, je pro mě naprosto zásadní pomáhat tvořit partu, kde jsou si všichni rovni. A ano, myslím, že na Obscene to funguje hodně podobně a důvod, proč tam nepracuju, je ten, že je tam taky roky ustálená super crew složená většinou z punx a já nemám žádnou ambici to jakkoliv měnit.
Dostáváme se na konec. Díky moc za čas, který si pro tento rozhovor obětoval. Přeji šťastný život v Pošumaví a vydařené turné s KOVADLINOU. Pokud máš nějaké přání, vzkaz nebo poselství do nového roku, budu rád, když se podělíš…
Díky za rozhovor, myslím, že už jsem toho napsal až až a jak to tak po sobě čtu, je to celý dost seriózní a trochu mi to tím pádem bere vítr z plachet ohledně toho, co jsem chtěl říct na konci. Ale řeknu to i tak. Neberte se zase až tak vážně, nechte ležet černý i růžový brejle a nebojte se věřit lidem. A úplně nakonec nechám promluvit Oldřicha Janotu, je jen málo větších géniů než on a svou silou strčí mnohdy celý hardcore do kapsy s prsem v nose. Opatrujte se.
“Na prahu dní nemít a mít
žádná přání
jenom dlaní
přesýpat sníh, posbírat z trávy
průzračný třpyt
nemít a mít
Nemít a mít napsala mi
horkou dlaní
do skryté dráhy
vlna se vrátí, dotkne se hlavy
průzračný třpyt
nemít a mít”
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.