Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zase si pokládám otázku, proč takové kapely nejsou i u nás. Nebo o nich jen nevím? Banda hardcore kids z Británie a Švédska předvedla na Sedmičce peklo pro pár platících. Celkem chápu návštěvnost, zítra tu jsou STICK TO YOUR GUNS, kteří vyprodali v Praze Futurum. Na koncert EMPLYED TO SERVE v Plzni doteď nemohu zapomenout, protože to byl jeden z nejdivočejších kousků, který jsem v tom klubu viděl. Dnes večer chyběl kytarista, hráli v mnohem menším prostoru a popravdě jsem byl hodně zvědav na to, jak se s tím vyrovnají.
Oba faktory kapele nehrají moc do not. Divočí se o poznání méně, kytaristé tu nemají třímetrové repráky, na které by mohli šplhat jako v Plzni, navíc to, že se hraje jen s jednou kytarou, vyžaduje více soustředění a méně legrácek. Statičtější forma s osamocenými šesti strunami ale má nespornou výhodu. Zvuk je čitelnější a čistší. Mohu si plnými doušky vychutnávat zauzlovaný chaotický sypec. Brutální hardcore mi s jednou kytarou mnohem častěji připomene nesmlouvavý chaotický nářez ve stylu CONVERGE. Nakopávají stejným způsobem a se stejnou razancí, přitom basák působí, že má na tvářích své první řídké strniště.
Na GRIEVED bylo naposledy v Praze deset čumilů a přesto přijeli zas. Teď těch čumilů je patnáct. Nic to neubírá na nasazení, které Marcus Lundqvist do koncertu narval. GRIEVED jsou o poznání přímočařejší a temnější. Švédská crustová i blackmetalová scéna je také olízla a je to znát. Blonďaté, od hlavy po paty pokérované vlčí mládě lítá po klubu a řve na těch patnáct/dvacet figur, bez ladu a skladu. Intenzivní a komorní současně.
Už vím, co nám tady chybí. Kapely, které do toho půjdou po hlavě. Bez očekávání a bez přehnaných ambicí. Obě tyhle party zahrály pro pár lidí koncert, který mě nabil na několik příštích dní. Díky za to.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.