OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Atlanta není jen Mekkou dobrého rapu (Killer Mike a RUN THE JEWELS!) a samozřejmě i místem, kde vznikl trap, ale i domovem již bohužel zesnulého tria DEAD IN THE DIRT. Z bahna sludgem načichlého grindcoreu v pojetí, které jasně vychází z HC scény, je vytáhl proslulý label Southern Lord Recordings, což je minimálně pro některé hudební fetišisty ještě stále zárukou určité laťky kvality, ke které může mnoho jiných jen závistivě vzhlížet. No, minimálně tentokrát to platí!
"The Blind Hole" je první dlouhohrající (což u grindcoreové kapely samozřejmě znamená přibližně pětadvacetiminutová) fošna v historii kapely, která má za sebou jinak dvě povedená EP. A pokud je "Vold" trochu přebasovanou klasickou grindovou surovostí a z "Fear" začínají lézt charakteristické kontury, kdy se ukřičený a rychlý grindcore sem tam zasekává, aby posluchači zatloukl do lebky něco sludgeových hřebů (v těchto momentech jsou DEAD IN THE DIRT nejzapamatovatelnější), "The Blind Hole" je debut zcela hotové kapely s charismatem, rozpoznatelným rukopisem i schopností napsat dobré a koherentní skladby. Za všechny jmenuji vynikající, neurotickou a zatěžkanou drnkačku "The Pit of Me", stále zrychlující "Cop" nebo hitový, v podstatě crustový výplach "Knife In The Feathers". Album je ale dramaturgicky zvládnuté výborně celé, je překvapivě pestré a plyne v podstatě jako jedna velká kompozice rozsekaná do dvaadvaceti krátkých segmentů plných na grindcoreovou desku až překvapivého množství nálad.
Co zaujme na první poslech, je řemeslná zručnost, s jakou všichni pánové ovládají své nástroje, vražedná sehranost a samozřejmě i produkce, kdy je vše zcela čitelné, ale zároveň opravdu velmi heavy. K tomu přispívá nejen drive kapely, ale i oba překřikující se vokály, z nichž bližší je mi crustové řvaní basáka Bo Orra. Kolem a kolem fantastická, surová deska od kapely, kterou již patrně bohužel nikdy neuvidíme živě.
Fantastická a surová deska od kapely, kterou již patrně bohužel nikdy neuvidíme živě.
8 / 10
Bo Orr
- basa, vokály
Hank Pratt
- bicí
Blake Connally
- kytara, vokály
The Blind Hole (2013)
Fear (EP) (2011)
Vold (EP) (2010)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Southern Lord Recordings
Stopáž: 24:02
Produkce: Andy Nelson
Studio: Bricktop Recording Studio, Chicago
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.