Není to tak dávno, co vlny v okolí anglického Brightonu vyvrhly z hlubin na molo tohoto podivného rohatého šlechtice. Měl jsem tu čest s třískladbovým bezejmenným EP z roku 2014 a už tehdy bylo jasné, že tihle střapatí cápci mají talent, který jim kdejaký zádumčivý apokalyptik může závidět. Sami sebe definují trochu enigmaticky jako progresivní doom metal. Co proboha může být tak progresivního na žánru, který vzývá smutek, hnilobu a melancholii?, ptáte se možná. KING GOAT, dím já.

Přitom jeho černokněžnický hábit neskrývá nic, co by vysloveně vyrazilo dech nebo zásadně redefinovalo žánr. Představte si koňskou porci hard rockového groovu, na němž se kdysi během sabatu začaly stavět katedrály smutku. K robustnímu zvukovému základu si přičtěte trendy zálibu v antikvárních riffech, které by jeden už pomalu začal řadit do zdobného šanonu GHOSTcore, a s tím související celou řadu jemných aluzí na bohatou tradici ostrovního doomu – velebný vous kmetů jako CATHEDRAL, CANDLEMASS či PARADISE LOST. KING GOAT své pětiskladbové a tak akorát dlouhé album vyšívají z povědomých černých nití, ovšem stylem, který je všechno možné, jen ne předvídatelný a epigonský.

Jejich hudba má v sobě zřetelný schizoidní otisk, psychedelický twist, schopnost rozklížené a disharmonické riffy propojit s bezchybnou gradací. „Conduit“ se nevleče, „Conduit“ šlape, protože pod truchlivější slupkou bije staré dobré hard rockové srdce (a ani trochu zkornatělé!). Teatralita, která v tom nejlepším smyslu z „Conduit“ dýchá, není v žádném ohledu pozérská. Tenhle truchlivý okultní hvězdolet totiž táhne famózní Anthony "Trim" Trimming, jehož vokál má tolik intenzity, hloubky a různých poloh, že se z desky stává kaleidoskop nálad. Vypjaté výšky umí Anthony přirozeně bleskově zlomit do zuřivého a naléhavého řevu. „Conduit“ je díky němu zatraceně podmanivé kázání o bytostech z hlubin (kosmu), ze kterého se neodchází před koncem.

KING GOAT mají všechno. Melodie, agresivitu, koule, vyšinutou atmosféru. U některých pasáží se nechce věřit, že tahle nahrávka je jejich debutem. Gradace eponymní skladby sborovým partem není dílem začátečníků. Je dílem skutečných mistrů, kteří ovládají všechny polohy žánru a umí mezi nimi přecházet s lehkostí funebrálních akrobatů. Řečeno krátce a zřetelně: takhle zralý debut neslyší člověk každý den. Popravdě je rád, když se ho dočká jednou za rok. Jedno z dosavadních alb sezóny, na tom vsadím kozí rohy. Parádní masáž vemene!