Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední koncert v klubu Basement v Krymské. Vyprodáno a na otázku proč odpovídám: protože PROTOMARTYR. Jsou esencí této doby. Čtyřka z Detroitu, která do sebe nasála všechen úpadek svého města a udělala z něho vývozní artikl.
Večer otevírá dvojka z Los Angeles zvaná QUI. Vydávají pod Ipecac, takže mají téměř v popisu práce, aby vypadali trochu divně a hráli trochu divnou hudbu. Mám během jejich setu pocit, jako bych se ocitl v nějakém obskurním noise rockovém muzikálu. Jakkoliv to sousloví zní naprosto ujetě. Bubeník Paul Christensen vedle bicí soupravy hraje i na klapky, na kterých střídá vše od klasického piána, hamondek až po chrámové varhany. Matt Cronk řádí s kytarou, parádně zbustrovanou basou, ale vystačí si i sám s mikrofonem. V Basementu tak čmárají pestrý hudební obraz, na kterém najdete vlezlé teatrální popěvky, punk a tunu dalších žánrů. Rock´n´rollový minimalismus, který zařval, protože ho někdo chytil za koule. A zmáčknul. Exploze nápadů, které lítají všemi směry.
Základní kámen PROTOMARTYR Joe Casey jako by k této kapele ani nepatřil. Týpek v kvádru s ksichtem Jamese Camerona, který po celý čas stojí nehnutě, štěká do mikrofonu, křečovitě u toho svírá flašku a nevíte, jestli je to trémou nebo jestli s ní nezačne mlátit první řady. Působí, jako by sběhl ze sněmovny lordů Britského parlamentu, protože ho někdo infikoval punkem. Punk chce ven, ale přes to kvádro a tesilky to je složitější. Navíc svůj pohnutý životní osud pevně otiskl do hudby. Vypadá, jako by mu to všechno už bylo vlastně fuk, ale vy víte, že není. Vyzařuje něco, co jen tak někdo nemá. Za sebou má o generaci mladší kluky, kteří do vás rvou post-punkovou depku. Na první pohled je patrné, že kytarista má tendenci mazat shoegazové stěny a basák by někdy rád udělal metalovou vrtuli. Výsledek ale dává smysl jako máloco. Tahle kapela má jasně definovaný sytě temný odstín.
foto: Matěj Hošek
více fotek: http://foto.mattesh.com/2016-04-21-protomartyr/
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
