OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Londýnští progresivní metalisté se vyhřívají na slunci posluchačské přízně už od svého druhého alba „Visions“, přesto si za sebe troufám tvrdit, že jejich nejpozoruhodnější období se začalo psát až předloňským EP „Restoration“, na němž Angličané pokračovali v setřásání okovů žánrových konvencí a nalézání poměrně svébytného výrazu. Už dva úvodní singly k novince „Affinity“ („Endless Knot“ a „Initiate“) pak dávaly na vědomí, že se HAKEN daří dokonale vyvážit rovnici mezi chytlavou melodikou a důrazem na instrumentální ekvilibristiku.
Po bitvě je každý generál, takže začít po záplavě nadšených recenzí alba s tím, že jsem to tušil, je poněkud zpozdilé (ale tušil jsem to). „Affinity“ zastihuje sextet ve vrcholné formě. Ani na moment se sice nedá zapomenout, že HAKEN uctívají chrám DREAM THEATER a „zvukový designer“ kapely Diego Tejeida se místy prezentuje jako druhé vtělení Kevina Moora („1985“), jenže Londýňané dokáží z povědomých (až okoukaných) elementů skládat vzrušující struktury, kterým nechybí svěží závan progové sebeironie. HAKEN žonglují širokou paletu vlivů – stačí se zaměřit na expozici songu „The Architect“, v níž během několika desítek vteřin prosvištíme od Matrixu až k halloweenským analogovým tirádám Johna Carpentera, přičemž riffy hravě přebíhají mezi art rockovou gymnastikou a djentovým vzpěračstvím.
Silnou devizou „Affinity“ je dramaturgie desky. Co dnes trvá méně než hodinu, to jako by nebylo, ale jen málo kapel dovede 61 minut stopáže učinit tak hladkým zážitkem. Tím nechci tvrdit, že si HAKEN neumí vybrat krátký time-out, ale způsob, jakým si pohrávají s gradací a náladou je velice barvitý. Komplexnější instrumentální tvary („The Architect“) vyvažují velmi chytlavé skladby, v nichž přijde ke slovu hraničně vysoký, ale velmi obratný projev vokalisty Rosse Jenningse. U toho sice stále platí, že čím méně ho při zpěvu vidíte, tím je jeho výkon působivější, ale „Affinity“ má tak skvěle napsané vokální linky (a především refrény), že občasnou přemíru patosu posluchač snadno odfiltruje. HAKEN si navíc s blížícím se koncem drze troufají až kamsi do hájemství zasněného kytarového indie soundu („Red Giant“) a i tuhle polohu zvládají bravurně.
Bravura je pro novinku výstižná. Je jedno, jestli HAKEN zrovna melancholicky cvrlikají, létají po hmatnících, nebo tahají z klobouku už trochu z módy vyšlé elektronické wobbly, „Affinity“ si stále uchovává zřetelnou identitu. Je to deska stejnou měrou komplexní jako zábavná, retro i moderní. Obsahuje všechno, co by člověk měl od posluchačsky přístupného progresivního metalu v roce 2016 očekávat. A ještě něco navíc…
Všechno, co jste od progresivního metalu nemohli očekávat v roce 1985 a všechno, co byste od něj měli očekávat roce 2016. Run initiate.exe
8,5 / 10
Fauna (2023)
Virus (2020)
Vector (2018)
Affinity (2016)
The Mountain (2013)
Visions (2011)
Aquarius (2010)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Inside Out Music
Stopáž: 61:26
Produkce: Jens Bogren
Suhlasim s Hooyom aj fathertimom..pre mna sklamanie po The Mountain..na mna moc technicke, stratil som sa v tom niekolko krat, este hra ten song, ci uz je dalsi? atmosfera ma absolutne nechytila..sorac chlapci..Katatonia TOP, Big Big Train TOP, Jelly Jam TOP..Haken, solidne odvedena praca,ale nic viac pre mna..
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.