"Umění je pravda, skrze kterou realizujeme naši víru."
Austin Osman Spare

Vyhládlí kovotepci mohutné a žhavé pekelné brány vyrazili před sklonkem roku na lov. Jejich vyprahlý hadí jazyk touží po lahodné dávce rudého vitamínu, děsivě špičaté pařáty prudkým pohybem mocně protínají zkažený zemský vzduch a sípot zrychlujícího se dechu nahání hrůzu i kvílející vichřici. Dva dlouhé pozemské roky zanechali zbídačenou lovnou zvěř svému vlastnímu vnitřnímu strachu. Teď nastává ten pravý okamžik pro znovuoživení černého přízraku, jehož silueta ve skomírajícím světle pouliční lampy temné noční ulice má tak děsivě charakteristické znamení - ostré kozlí rohy …

Trio polských belzebubů se v posledních letech vyhouplo do čela černě smrtícího vojska. Jejich ostře broušený metalový štít si razí cestu pláněmi bojácných zástupů a svými mistrovskými zbraněmi dobývají četné zhrzené duše. Svými sety death-blackových smrští upoutali zejména v nenáviděných křesťanských letech 1999 a 2000, ve kterých dokázali spojit údernost ocelové rytmiky s technikou magnetické přitažlivosti do přesně šlapajícího, hromového a nelítostně odzbrojujícího soukolí extrémního metalu. Nijak se netajili svým soustředěným postojem namířeným proti církevní mašinérii a vysloužili si tak nejednu bolestivou kritiku z řad „blahoslavených“. Stali se však jednou z nejvýraznějších smeček našich severních sousedů a svým mocným stiskem se snaží udržet si své relikvie i v předvečer velkého svátku svých úhlavních protivníků.

Úspěšný tým se nemění. Na špičce pomyslného trojúhelníku je pravděpodobně nesesaditelný rouhačský vyděděný básník ohnivé temnoty – Nergal, jemuž po stranách sekunduje smrtící dvojice pekelné instrumentality Inferno a Havoc. Pro studiové práce zaprodal svou bolestnou duši ještě čtvrtý člen, kat basových strun polské death-metalové družiny DEVILYN, Novy. Tato čtveřice neopustila podnebí smrtícího deště, který po dlouhá léta tak pečlivě vybírala a na novém opusu opět tlačí svou jedovatou tekutinu do nezahojených ran předešlého krupobití. Tentokráte se v jistém ohledu snad ještě více oddálila od černě melodického podbarvení svých výtvorů a jejich střednětempé i rychlejší pekelné tango řádně zamotá kopyta nejednoho ohnivého potomka.

Pomalejší rozvážné tempo úvodního náporu, na moderní vlně egyptského podsvětí, roztáčí kolotoč kytarových eskapád, temných sedmistrunek, které strhávají celé své okolí do propastné hloubky neproniknutelné nicoty. Pomalé riffy doutnajícího věčného ohně, smrtící notové výlety hmatníkovým královstvím, valivé party těžkých spodků, charakteristická flažoletová přebujelost, ba i trashově sekaná staccata jsou jen v nejvyhrocenějších situacích prolita melodickou kytarovou linkou a chvástavým sólovým uměním. Basová stopa nastřeluje s neutuchající energií své mohutné ocelové hřeby a když se vynoří z podzemního úkrytu má sílu a únosnost mostních nýtů. Přehršle jiskrných nápadů je však přece jen poněkud zchlazena „výplňovými“ pasážemi - bez duše a srdečního zápalu - ve kterých jakoby polský kvartet hledal záchytný bod v miliónech zářivých světel chladného vesmíru. Snad právě proto je Nergalův charakteristický řev naplněn tak mrazivou bolestí ...

Neoddiskutovatelným raketovým palivem, uhánějící kovovou mašinérií, přetlakem pumového výbuchu a nezdolným pumpujícím srdcem je ovšem vpravdě ďábelská bicí souprava. Útočí na vaše jemná vlákna nepatrného sluchového orgánu ze všech stran - rázně pochoduje, rozverně podupává, nekompromisně dávkuje salvy hromobití a kulometnou palbou se vysmívá štěkajícím kytarám. Strukturovaná schémata bicí aparatury tak vytvářejí nosné jádro celé nahrávky a úspěšně odolávají i tam, kde znaveným „elektrikám“ dochází dech. Inferna pak staví do pozice velitele královské gardy polských bicmenů a nutno podotknout, že i členové s akademickými tituly by měli před tímto "infernálním" uměním padnout na kolena …

Svými zkušenostmi, svým neutuchajícím nadšením i stále vzrůstající instrumentální schopností nemůže smrtonosná masa BEHEMOTH šlápnout vedle a nadále zůstává jedním z lídrů metalové scény nad Wislou. „Zos Kia Cultus“ je důstojným následovníkem „Thelema.6“, avšak mnohým pravděpodobně nebude připadat ani barvitější, akrobatičtější, natožpak mystičtější. Myšlenkově vzletné ideje, úctyhodné konstrukce a rozvětvené kostry skladeb sráží nucené pasáže monotónního tápání … a já doufám, že temné síly rarachy BEHEMOTH nenechají klesnout na dno …