Návraty do minulosti v současném prudce nabitém, progresivním a dynamickém kurzu dramaturgie Metalopolis příliš nepěstujeme, ale parta z australského Brisbane za trochu vzpomínek stojí. Postarala se totiž loni o jedno z nejzajímavějších progových alb, která se vyloupla. Barvitý vizuál s tématem rozkvětu ukrývá neobyčejně vitální náplň. „Bloom“ bují v uších a neztrácí nic na své podmanivé vůni. Po zjitřených diskusích kolem vokalisty HAKEN se CALIGULA’S HORSE nabízí jako docela zajímavé antidótum pro ty, kteří nevydýchali výšky Rosse Jenningse. Jim Grey totiž disponuje hlasem, který by ozdobil i leckterý kostelní chór a je jedním z mála zpěváků, kteří mohou zpívat falzetem, aniž by posluchačům upadávala varlata hrůzou. Lehkost, s jakou se drží na tenké hraně mezi patosem a naléhavostí, je v naprostém souladu se způsobem, jakým Caligulové komponují svou hudbu. „Bloom“ je deska, která ctí kořeny žánru a odkazuje k art rockové pompě, přitom je ale pevně zakořeněné v aktuálních progových trendech, když těží z atmosférického odkazu Stevena Wilsona a OPETH. CALIGULA’S HORSE nemají problém napsat vylehčenou bezstarostnou melodku k táboráku („Firelight“), přitlačit na pilu agresivnějšími kytarami („Marigold“ – ahoj!), nápaditě rozvibrovat refrén vysoko posazeným riffem a následně skladbu přitlačit djentovým hoblováním („Rust“). Vůbec nejlepší momenty vytáhnou z torny v akustické verzi skladby „City Has No Empathy“, kde vynikne výtečný dynamický zvuk a zvukomalebný Jimův vokál. Podobný zavírák desky budí natěšený apetit do budoucna, něco, co u většiny žánrových desek opravdu nezažívám. U táborového ohně „Bloom“ je jednoduše radost posedět a nechat rozkvést asociace, které CALIGULA’S HORSE bohatě hnojí špičkovým progovým materiálem. Působí přitom poučeně, ale ne odvozeně, suverénně, ale ne předvádivě. Easy listening album, které ale není v žádném ohledu triviální. Pokud vám Caligulův kůň loni proklouzl, doporučuju na něj naskočit alespoň opožděně.