Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nikdy by mě nenapadlo, že tento dvoučlenný výplach uslyším poprvé živě na Brutal Assaultu. Pokud někde, tak jsem doufal v jihočeský žánrový festival Noise Párty, případně v perverzní Creepy Teepee. Zde by byli jako doma, ale na Brutalu bude tohle duo opravdovým zjevením. Proč? Protože LIGHTNING BOLT jsou kapela, která si vydobyla statut kultu tím, že neuznává pódia, svými divokými show mezi lidmi, neuprosným koncertováním na všech možných i nemožných místech a hlavně tím, jak spájí tu nejzahuhlanější rockovou špínu, mathrockovou splašenost, živé koncerty s neopakovatelnou atmosférou a návykovost. Stačí se podívat na pár videí a víte, že v tom chcete jet s nima. „Fantasy Empire“ jsou jen další deskou vyjadřující jejich osobitý styl. Zefektovaná basa, bicí a bordel, který vás roztančí.
Kdykoliv je si pustím poslední desku, cítím se, jako bych spadnul do mixéru. Najednou létáte dokola, kolem vás sviští hudební ingredience všeho možného rozšmelcovaného "nasračku" a všechno vidíte rozmazané. A vlastně si vzpomínám, že podobnou ušní závrať jsem zažil už v době, kdy jsem se s nimi setkal poprvé, to bylo album „Hypermagic Mountain“ a rok 2005. Od té doby se toho příliš mnoho nezměnilo. Možná jen nahrávky jsou trochu méně zasviněné, což je tvrzení, které po poslechu této desky všem, kteří LIGHTNING BOLT dosud neznají, přijde naprosto zcestné. Brajgl je to totiž stále značný a pánbůzatozaplať. Pro mě nezajímavější překvapení na soupisce Brutal Assaultu a jsem zvědav, co mohu očekávat příští rok. Božské duo HELLA?
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.